Historie

Kapela King Crimson se zrodila z tria Fripp-Giles-Giles, které vydalo jediné album s názvem "The Cheerful Insanity of Giles, Giles and Fripp". Ze skupiny však brzy odešel Peter Giles a zbylí dva muzikanti hledali náhradu. Tou se stal Greg Lake a vzápětí se na scéně objevili i Ian McDonald a textař Peter Sinfield.

Název King Crimson pochází z hlavy Petera Sinfielda jako synonymum pro postavu Belzebuba. Toto jméno pochází z hebrejštiny a znamená 'Pán much.' Podle náboženského výkladu byl Belzebub Satanův služebník mezi padlými anděly.

10. října 1969 vyšlo album "In the Court of the Crimson King: An Observation by King Crimson". Peter Townshend z kapely The Who ho nazval "podivným mistrovským kouskem." Časopis Rolling Stone se o albu vyjádřil jako o "domýšlivém" a Melody Maker prohlásil ,že "album dává malý pojem o jejich opravdové síle na jevišti, ale přesto je obrovsky působivé". Úvodní skladba na desce, '21st Century Schizoid Man', zaujme hifi stereo mluvenou částí a lavinou zvuku. Skladby jako 'Epitaph' a '21st Century Schizoid Man' silně využívají klávesového nástroje zvaného mellotron, který používá předem nahrané zvukové smyčky smyčcových nástrojů, aby se dosáhlo orchestrálního efektu.

V tomto bodě jejich historie se kapela skládala z kytaristy Roberta Frippa, bubeníka Michaela Gilese, basisty a zpěváka Graga Lakea a hráče na klávesy, saxofon a flétnu Iana McDonalda. Autor textů Peter Sinfield také zároveň působil jako manažer skupiny, když ve svých raných dnech vystupovali v londýnských klubech. 5. července toho roku přišel jejich velký průlom, když hráli jako předkapela na koncertu Rolling Stones pro více než 600 000 lidí. Od doby, co vydali první album, se začala formovat malá ale oddaná skupina fanoušků.

Crimson měli poprvé turné po Americe v listopadu a prosinci 1969, hráli po boku mnoha populárních skupin té doby a vynikali svými temnými texty a silnými instrumentálními pasážemi. Navíc tam byl zajímavý pohled na kytaristu Frippa, který se po několika prvních vystoupení rozhodl na pódiu při hraní sedět na židli.

Druhé studiové album, "In the Wake of Poseidon", bylo nahráno uprostřed personálních změn: Greg Lake brzy skupinu opustil, aby vzápětí založil nesmírně populární kapelu Emerson, Lake and Palmer. McDonald a Giles odešli a hráli dál jako duo (McDonald nakonec skončil v "superskupině" Foreigner). Přírůstkem do studiové sestavy byl basista Peter Giles, pianista Keith Tippet, vokalista Gordon Haskell a Mel Collins hrající na saxofon a flétnu. Velká část alba, celý projekt i zvuk, se podobala prvnímu albu. 'Pictures of a City' uvádějící první stranu je stejné povahy a nálady jako 'Schizoid Man'. První stranu uzavírala titulní skladba, mellotronový opus v podobném stylu jako 'Epitaph' z prvního alba.

Druhá strana obsahovala unikátní a stylovou skladbu 'Cat Food', moment, ve kterém hudba a text spolu vytvářely něco, co bylo úplně odlišné a nové. Na druhé straně dále byla skladba 'The Devil's Triangle', dlouhá instrumentálka skoro orchestrální povahy, kterou byla hodnota alba zaručena. To ale přesto nezabránilo kritikům poukazovat na podobnost s předchozím albem, a mnozí to brali jako důkaz, že skupina brzy zanikne.

Čím bylo album "In the Wake of Poseidon" zajímavé, bylo použití námětů a postav z mytologie. To byla hlavně Sinfieldova představa, která byla zahrnuta dokonce i na kresbu na obalu desky. Záměr byl vykreslit paralelu mezi starobylou a moderní dobou, a použít tyto pradávné mýty v kontextu se záměrem, který se v populární hudbě nikdy předtím neobjevil. Tendence k používání takovýchto grandiózních témat spojilo King Crimson s dalšími britskými kapelami té doby a začali tak zasahovat do stylu nazývaného art rock nebo progresivní rock. Jak pokračovala práce na dalším albu, "Lizard", spojování Crimson s kapelami jako Yes, Emerson, Lake and Palmer nebo Genesis se stalo zvykem rockových kritiků. Frippův zájem o jazz byl na albu "Lizard" stále více patrnější a jeho zainteresovanost v projektu 'Centipede' mu poskytovala volný prostor k takové hudbě. Mnoho hudebníků z této scény účinkovalo na třetím albu: Andy McCulloch, Robin Miller, Marc Charig a Nick Evans. Jon Anderson z Yes přispěl jako hostující vokalista na skladbě ze strany dvě, 'Prince Rupert Awakes'.

Třetí album bylo unikátní, protože Fripp většinou zůstával v pozadí, hrál na akustickou kytaru zatímco hoboj Robina Millera se vznášel nad melodií. Co také přispělo unikátnosti tohoto alba byla reakce kritiky. Žádné prázdné nic neříkající kritiky, žádné "Docela se mi ta píseň líbila, ale...". Většina kritiků měla na "Lizard" vyhraněný názor, buď ho milovali, nebo nenáviděli. Nepřátelství části hudebních kritiků a tisku pronásledovala King Crimson po celé roky.

3. prosince 1971 bylo vydáno album "Islands". Bylo to tiché a podmanivé album, je méně vypovídající a více ukazovalo, co umí nová sestava kapely. Z původní sestavy zůstali pouze Fripp a Sinfield. Přírůstkem byl Mel Collins, který jako host hrál na albu 'Lizard' na flétnu a saxofon, basista a zpěvák Boz Burrel a bubeník Ian Wallace. Tento kvartet, kterému čas od času vypomohl textař Sinfield hrou na syntezátor VCS3. Fripp se již stal známým tím, že nahrávání alb pro něj má jen druhořadou důležitost. To pravé pro Frippa bylo živé vystupování.

Stejně jako v případě alba "Lizard" byla hudba pro "Islands" složena výhradně Frippem. Jen málo lidí pochybovalo, že Crimson je Frippova kapela. Možná právě proto nebyl britský rockový tisk příliš překvapen, když na začátku nového roku Sinfield skupinu opustil. Kapela se nezalekla a připravovala se pokračovat na jaře americkým turné. Jeden z koncertů (27. března 1972) byl podpořen účastí kapely Yes. Byl to poslední koncert, kdy s Yes hrál bubeník Bill Bruford, který se propříště stal důležitým milníkem v historii King Crimson.

22. dubna se Robert Fripp vrátil z amerického turné, ale ne tak Boz, Ian a Mel. Mnoho kritiků a fanoušků cítilo, že se kapela nabírá, alespoň po hudební stránce, jiný směr. Ostatní tři byli typičtí rockeři, zatímco Fripp byl experimentátor a intelektuál a toužil po jiných hudebních stylech. (Ian Wallace a Mel Collins se později stali úspěšnými studiovými hudebníky; Boz Burrel se stal zakládajícím členem skupiny Bad Company). Některé živé nahrávky z amerického turné byly zremixovány jako album "Earthbound". Může být pokládáno za první živé album King Crimson. Společnost Atlantic ani nevydala album v USA a britská verze byla brzy stažena z prodeje. Problém byl v průměrném hudebním výkonu a ve špatné zvukové kvalitě. To ale nezabránilo pravým fanouškům, aby si toto album vychutnali prostě proto, že to bylo první dostupné živé album od King Crimson. Byla tam stará dobrá 'Schizoid Man' stejně jako prodloužená verze jedné skladby z "Islands", 'A Sailor's Tale'.

Fripp strávil zbytek jara 1972 seznamováním s několika osobami, kteří by se mohli stát novými členy sestavy King Crimson. Fripp měl poprvé příležitost setkat se s Billem Brufordem v roce 1970, tehdy se zdálo nejisté, že by King Crimson mohli pokračovat. Z Yes právě v té době odešel Peter Banks a Frippovi bylo nabídnuto místo hlavního kytaristy (později se jím stal Steve Howe). Fripp odmítl nabídku a Bruford dál pokračoval jako bubeník Yes, ale půda pro jejich vzájemnou spolupráci již byla připravena.

Stejně jako Fripp pocházel John Wetton z oblasti Bournemouth, a oba se seznámili na studiích. Wetton hrál na baskytaru ve skupině Family a dobře ovládal svůj nástroj. V období alba "Islands" Fripp málem Wettona dostal do kapely (aby se Boz mohl plně soustředit na zpěv), ale Wetton pocítil napětí v kapele a odmítl.

Hráč na perkuse Jamie Muir se několik let aktivně věnoval jazzu a avantgardním stylům. Fripp popisuje, že zavolal Muirovi, aby si s ním promluvil o jeho vstupu do King Crimson, a Muir vypadal, jako by ho to vůbec nepřekvapilo, jako by to léta očekával.

Aby vytvořil nový sound kapely, Fripp, obvykle používající saxofon či flétnu, se rozhodl jako pátý nástroj zaměstnat housle. David Cross hrál na housle a pracoval se zpěvákem P.J. Probym a folk-rockovou skupinou s názvem Ring. Cross také hrál na klávesy a přinesl do skupiny nový přístup. Fripp začal také experimentovat s mellotronem a jinými klávesovými nástroji.

Během tohoto období Fripp sám prodělal osobní proměnu. Jeho střapaté, na ramena sahající vlasy byly teď skoro celé pryč. Nadále udžoval svoje vlasy krátce ostříhané a také se rozhodl nechat si narůst plnovous, který zapříčiňoval jeho skoro zlověstné vzezření. Trůnící na své židli,s černou kytaru Les Paul v rukou, Fripp strávil více času hleděním do publika, než na svou kytaru. To byl jistě anti-rockový postoj, nebo to alespoň mělo znázorňovat vážnost jeho snažení. Fripp se stal známým jako pan Spock rocku.

Velká část alba "Lark's Tongues In Aspic" byla veřejně hrána v Anglii ještě předtím, než album na počátku roku 1973 vyšlo. Magie, to bylo slovo spojované v té době s King Crimson díky recenzím v Melody Makeru vyzdvihujícím schopnost improvizace, stejně jako Frippův sklon k mystice. Toto album, více než jiná alba King Crimson ze 70. let, ukazuje schopnost kapely vydestilovat z hudby napětí. Je to také jediné jejich album, které zní stále aktuálně, i 25 let po jeho vydání. Texty byly dílem Richarda Palmer-Jamese a zpíval je Wetton.

Úvodní kompozici s názvem 'Larks Tongues In Aspic, Part I' je těžké přirovnat k čemukoli, co bylo kdy do této doby do vinylu nahráno. Je to rock? Avantgarda? Jazz? Což na tom záleží? Skladby 'Exiles' a 'Easy Money' byly opačné povahy. První byla náladovou baladou, druhá je cynickým vyjádřením materialismu 20. století. Instrumentálka uzavírající album, 'Lark's Tongues In Aspic, Part II', je na koncertech hrána i v současnosti. Mezi fanoušky Crimson patří mezi nejoblíbenější, skladba se může pochlubit drsným kytarovým riffem, který je nádherný ve své jednoduchosti. Crossovy housle přidávají důležitý kontrast a melodie vám bude znít v hlavě ještě hodiny po skončení skladby.

Konečně byli King Crimson natolik stabilní ve svých osobních i muzikantských vztazích, aby mohli v této sestavě existovat déle. Naneštěstí Jamie Muir, poté co se na předchozím koncertě zranil na pódiu, náhle opustil kapelu a vstoupil do kláštěra. Zbylý kvartet se vydal na jaře na úspěšné turné po Evropě a Americe. V srpnu skupina začala nacvičovat nové skladby, které se měly objevit na jejich novém albu "Starless and Bible Black". Úvodní skladba, 'The Great Deceiver', je hořký útok na komercializaci Vatikánu, a 'Lament' je satirou na hudební průmysl a jeho manažery. Obě tyto sklaby byly podobné '21st Schizoid Man' a měly blízko k hard rocku, zatímco 'Fracture' zahrnovala chvíle klidu a kytarová sóla, která dodnes působí na začínající kytaristy.

Album bylo definitivně vydáno začátkem následujícího roku a zahrnovalo mnoho kompozicí, které byly nahrány na koncertech v Británii a Evropě. Všechny zvuky vycházející z publika byly vymazány a síla kapely vynikla více než ve studiu. Pryč byly doby nahrávek jako "Earthbound". Teď to byla kapela perfekcionistů.

Mnoho cynismu z textů "Starless and Bible Black" vycházelo z širokého programu koncertů a z konfliktů s managementem. V té době byl Frippovi neznámý fakt, že jeden ze členů byl s koncerty méně spokojen. "Většinou naše improvizace vycházely z hrůzy a paniky," říká David Cross. Tento postoj, Crossova nechuť k dalšímu vystupování, a Frippovy vlastní realizace způsobily, že koncerty se stávaly surrealistickými.

Album "Red" bylo nahráváno v červnu 1974. O měsíc dříve kapela, v té době ještě ne tak známá, hrála svůj finální koncert v New Yorkském Central Parku. "Podle mě to bylo nejsilnější od roku 1969," komentoval Fripp ve svém článku. Na "Red" bylo patrno mnoho síly kapely, zejména v titulní skladbě, kytarové instrumentálce, která je dodnes hrána. Druhá strana obsahovala dva delší kousky. První, 'Providence' je živá instrumentálka se zlověstnou náladou a efektivním využitím Crossových houslí v úvodu. Album se uzavíralo sklabou 'Starless', více než typickým závěrem, který byl reminiscencí dřívějších skladeb a končil mellotronovým crescendem. Ian McDonald a Mel Collins hráli oba na saxofon. Album "Red" je významné svým spojením elementů starých Crimson a nových.

Velká část "Red" byla nahrána poblíž místa, kde končilo jejich poslední americké turné, v Rhode Islandu. Skladby se staly základem pro album "U.S.A.". Toto album nebylo nijak studiově vylepšeno. Byly tam všechny zvuky davu i výkřiky "Bruford!" a "Fripp!" když muzikanti přišli na pódium. Tohle bylo opravdu první pořádné živé album King Crimson a v ničem nepřipomínalo chabou zvukovou kvalitu a polovičatost desky "Earthbound".

Album se začínalo první dostupnou živou verzí 'Lark's Tongues In Aspic, Part II'. 'Lament' a 'Exiles' uzavírají první stranu. Druhá strana je uvedena improvizovanou instrumentálkou 'Asbury Park' následovanou 'Easy Money'. Album končí skladbou 'Schizoid Man', což vhodně uzavírá toto období historie Crimson. King Crimson byli nadále jako kapela sedmdesátých let minulostí.

Fripp udal tisku tři vysvětlení, proč se King Crimson rozpadli. "První důvod reprezentuje změny ve světě. Druhý důvod, že kdysi jsem se rozhodl být členem kapely jako Crimson, což jsem pokládal za nejlepší vzdělání jaké se mladému muži může dostat, dnes si myslím, že to tak není. A za třetí, síly vložené do života v kapele do muziky už není tolik jako dřív."

Fripp označil hudební průmysl v úplnosti jako "dinosauří instituci" a bědoval při změně chování publika, které požadovalo kapelu, která by uzemnila dav hlasitostí. Toto by vysvětlovalo náhlou změnu plánů koncertů, právě v okamžiku, kdy se do kapely znovu vrátil Ian McDonald. Bruford i Wetton byli jistě zklamáni Frippovým rozhodnutím. John Wetton poté založil skupinu U.K. a nesmírně populární kapelu Asia. Bruford, jehož činnost s Crimson tímto ještě zdaleka neskončila, založil skupinu Earthworks a také nahrával a koncertoval s U.K., Genesis a s jinými významnými umělci, stejně jako se znovuzrozenými Yes.

Po zbytek sedmdesátých let se Frippův život dále měnil a vyvíjel. Mnoho změn bylo osobního a filozofického rázu, a byly příliš komplikované aby se zde daly popisovat. Stačí jen dodat, že nejdůležitější na těchto změnách byla víra, že se zhroutí světový řád, a že ekonmická krize je nevyhnutelná . Fripp vykonal mnoho práce, když hrál jako sólový umělec, hrál své "Frippetronics" na mnoha menších jevištích. Také působil jako producent a kytarista s mnoha hudebníky, jako např. s Peterem Gabrielem, Brianem Eno, Davidem Bowiem, Darylem Hallem, The Roches a Blondie. Koncem roku 1979 Fripp vydal "Exposure", své první sólové album.

V roce 1980 Fripp založil jeden ze svých neobvyklých projektů, kapelu s názvem The League of Gentlemen. Byla to v podstatě taneční kapela. Nový styl hraní byl evidentní, byl rytmický a plynulý. Zvuk kytary se změnil: ohnivá sóla byla vystřídána barevnějšími kytarovými tóny. Ale nespokojenost s rytmickou sekcí LofG přiměla Frippa vřivést k životu novou inkarnaci King Crimson.

Kapela Adriana Belewa, Gaga, několikrát hrála jako předkapela LofG. Poté, co zavolal starého člena Crimson, Billa Bruforda, volné místo basisty převzal Tony Levin, hrající také na nový desetistrunný nástroj zvaný Chapman Stick. 30. dubna 1981 se poprvé objevila na veřejnosti kapela Discipline, bylo to v hospodě v anglickém Bathu. Fripp měl zajisté určité rezervy vůči znovuzavedení názvu King Crimson, zvláště ve světle toho, jak hluboko byl tento název v roce 1974 pohřben. Nakonec hudební byznis byl v podstatě stejný balvan jako dřív, a King Crimson se teď stali skoro synonymem pro "art rock" a "dinosauří rock", tedy styl odmítaný novou punkovou generací. Název byl přijat po demokratickém hlasování všech členů.

Demokratický přístup není jediným neobvyklým elementem alba "Discipline". Nejen že to bylo poprvé, co do kapely přišli američané (Levin a Belew), ale bylo to také první album King Crimson s ještě jiným kytaristou kromě Frippa. Belew měl také na starosti zpěv a psaní textů. Novým elementem v soundu kapely se stal také kytarový syntetizér a tím i nová schopnost kytary znít v podstatě jako cokoliv jiného. Skladba 'The Sheltering Sky' přináší kytarovou hru, která má skoro orchestrální efekt (už žádné mellotrony!). Ve skladbě 'Elephant Talk' Belewův kytarový syntezátor kvílí a naříká jako troubení slonů. Belew použil vázané tóny ve skladbě 'Matte Kudesai', aby napodobil zvuk racků. A tak dále.

Z hudebního hlediska mělo album "Discipline" úplně odlišný zvuk než alba se sedmdesátých let. Mnoho "puristů" tíhnoucí ke starším skladbám tuto desku odsoudili, ale pravda je, že se "Discipline" vyznačuje nejlepší konzistencí od "Lark's Tougues In Aspic", a možná je nejlepší vůbec.

Léto roku 1982 přineslo další album King Crimson stejného rázu jako "Discipline". Na desce s názvem "Beat" kapela skládá poctu beatnické generaci. První skladbou je 'Neal and Jack and Me'. 'Heartbeat' není jen skoro typicky znějící baladou, ale byla i největší šancí King Crimson mít hit. Tak co se to tu děje? Prodal snad Fripp jméno King Crimson? Stali se King Crimson komerční kapelou?

Velká část "Beat" ve skutečnosti má silnou podobnost instrumentálkám z období '73-74, zejména 'Requiem'. Co se objevilo na předchozím albu a je právě stejně důležité i na "Beat", je vazba mezi Frippovým a Belewovým nástrojem, a styl, ve kterém obě kytary zní. Co se zdá jako odchylka nebo odlišnost v rytmu je často vlastně vykalkulovaný efekt. Frippovy komplikované pasáže a Belewova schopnost ohýbat zvuk své kytary jsou důvodem, proč je tato virtuózní souhra požitkem pro kytarové fanoušky. King Crimson vždycky byli kytarovou kapelou, a teď to platilo dvojnásob.

Je možné, že základní odlišností mezi novými King Crimson a kapelou ze sedmdesátých let byl fakt, že, na starších albech, byly písně (skladby s textem) psány se slovy jako kontextem. Čili že Sinfield a Palmer-James připravili textový obsah, který muzikanti z kapely použili jako startovní pozici pro skladbu. Belew však psal hudbu i slova. Jedna kritika namířená proti Belewovi zní, že jeho styl je příliš popově orientovaný, než aby se hodil pro King Crimson.

24. března 1984 bylo vydáno třetí album kvarteta Fripp-Bruford-Levin-Belew s názvem "Three of a Perfect Pair". Význam Belewova stylu je tu ještě patrnější. Titulní píseň, 'Sleepless' a 'Man With An Open Heart' jsou ve srovnání s minulou prací King Crimson více popově orientované, přestože mají zřetelný zvuk Crimson. although with a distinctive Crimson sound. Skladba 'Man With An Open Heart' v sobě nese několik světových vlivů: orientální, africké a indické motivy.

Instrumentálka nazvaná 'Lark's Tongues In Aspic, Part III' uzavírá toto album (a vlastně i King Crimson osmdesátých let) vhodnou připomínkou dřívějšího triumfu. Fripp jistě tuto skladbu zamýšlel jako konečnou, a je jasné, že se Fripp opět stal kapelou unavený a zklamaný. Není veřejně příliš známé, jak vzájemné tyto pocity byly. Jistě, Bill Bruford měl důvod být opatrný k Frippovu úmyslu znovu kapelu ve světle náhlého rozpadu z roku 1974 přetvořit. Bruford veřejně znovu vypočítal, jak opatrní byli ostatní členové k Frippovi během zkoušek, když se obávali, že by nevhodná poznámka nebo názor mohl všechno ukončit. Fripp byl vždycky velmi kritický k někdejšímu bubeníkovi Yes - což je ironické, vzhledem k tomu, že Bill Bruford je opravdu bubeník bubeníků, jeden z nejuznávanějších na světě, a že tento muž, který opustil Yes když tato kapela byla na pokraji hvězdné slávy, aby se namísto toho přidal ke King Crimson a dělal to, v co věřil.

Během nahrávání v osmdesátých letech Fripp vytvořil dvě vskutku unikátní a překrásná alba kytarové muziky společně s Andy Summersem ze skupiny Police. Tato alba ukazují směr, který neměl nic společného s normální kapelou. Nutno dodat, že Frippovo srdce už nepatřilo King Crimson. Jako v období alb Islands a Earthbound v roce 1972 se zdálo, že jsou vlastně čtyři individua nazývající se dohromady King Crimson, schopni vyprodukovat skvělou muziku, ale každý z nich zastává trochu jiný směr. Aby podpořil "Three of a Perfect Pair", projel kvartet Japonsko a severní Ameriku a měli úspěch. Nebyly žádné dramatické tiskové zprávy nebo hořké výpovědi, došlo je k přátelskému rozchodu.

Fripp na několik let opustil svět nahrávání a věnoval se projektu Guitar Craft, kytarovým seminářům vycházejících z Frippových principů spojení hlavy, rukou a srdce v jednotnou techniku kytarové hry. Toto úsilí vedlo patrně k založení skupiny The League of Crafty Guitarists. Fripp také spolupracoval s kapelou Sunday All Over the World a nahrál album s vokalistkou Toyah Wilcoxovouo nazvané "The Lady and the Tiger".

V roce 1991 vytvořil muž jeménem Toby Howard internetový věstník nazvaný 'Discipline'. Záměr byl poskytnout zájemcům informace o Frippovi a členech King Crimson přes e-mail nebo na internetu. První číslo 'Discipline' bylo celkem skromné, obsahovalo jen jednu zprávu: říká se, že King Crimson by se mohli znovu obnovit. Současně s tímto tvrzení nastal konec Frippova dlouholetého působení u jeho nahrávací společnosti EG Records. Frippovo odcizení se EG, stejně jako Brufordovo působení u EG přes znovuexistujícími Yes, zabraňovalo rychlejšímu návratu ke King Crimson.

Mezitím se Tony Levin vrátil ke studiové práci a také vystupoval s Peterem Gabrielem. Adrian Belew se vydal na sólovu dráhu. Mimo Gutar Craft Fripp nahrával a vystupoval se zpívajícím kytaristou Davidem Sylvianem. Dva členové Sylvianovy kapely byli Trey Gunn (hrající na Chapman Stick) a bubeník Pat Mastelotto.

Frippova idea dvoj-tria ho podle něj napadla "náhle, když jel jednoho odpoledne na podzim 1992 autem to Salisbury." Podstatou bylo mít v kapele dva bubeníky, dva basisty a dva kytaristy. To byla vlastně dvojitá verze základního formátu rockové kapely. Sestava Fripp-Bruford-Levin-Belew-Mastelotto-Gunn vydala v roce 1994 mini album nazvané "VROOOM" a o rok později vyšla větší část stejného materiálu, v přepracované podobě, společně s novými skladbami na CD nazvaném "THRAK".

"Thrak", skoro 60 minut dlouhé album, je ohromující zážitek. Zvuk, který bychom mohli od double-tria očekávat (kdy dvě kytary, bicí a basy hrají unisono), je hustý, ale ne nepřehledný. Je to jedna z nejpůsobivějších prací King Crimson. Hlavní téma ze skladby 'VROOOM' můžeme slyšet na albu na několika místech, což bylo typické pro jejich alba ze sedmdesátých let.

Živé dvoj-CD z roku 1994 z koncertu v Argentině bylo vydáno pod názvem "B'Boom". Objevila se zde velká část Belewových popově orientovaných písní z alba "Thrak", jako například 'People' se svým sarkastickým textem, a 'One Time', přinášející melodii připomínající The Police. Co opravdu vyčnívá, jsou starší skladby jako například 'Frame by Frame' a 'Sleepless' z osmdesátých let, stejně jako 'The Talking Drum/Lark's Tongues In Aspic, Part II' z let sedmdesátých. Pravděpodobně nejsilnější skladbou je živá verze 'Red'.

Co je na "B'Boom" nejpatrnější, je ohromující repertoár hraný sestavou devadesátých let, a mnoho skladeb z minulé éry, které tak dostaly novou šťávu. I 'Schizoid Man' byl hrán následující rok mnohokrát a působil pochopitelnou odezvu pocházející od starých fanoušků v publiku.

Mezitím se začalo dostávat internetovému časopisu o King Crimson s názvem Elephant Talk většího zájmu. Zdálo se, že King Crimson a technologie internetu budou dohromady dobře fungovat. Internet také umožnil kapele a jejím členům, aby publikovali svoje četné sólové projekty a různé jiné práce, jako například Frippovo a Gunnovo účinkování v Strunném kvintetu Roberta Frippa, nebo také projekt nazvaný The California Guitar Trio, skládající se z dřívějších členů League of Crafty Guitarists. Internet umožnil větší intimitu a neobchodní nádech publikování alb, nyní obstarávaný společností Discipline - odštěpení od EG bylo dokončeno.

Během turné na podporu "Thrak" bylo nahráno živé album s názvem "THRaKaTTaK". Velká část tohoto alba je složena z volných improvizací připomínajících "Starless and Bible Black". Je třeba říci, že "THRaKaTTaK" je velmi nekomerční album. Jeden recenzent jej popisoval jako "hudbu, po které má člověk noční můry". Jiný čtenář Elephant Talk toto album poslouchá jako pozadí při hraní PC hry Quake. "THRaKaTTaK" je tedy nepochybně určeno jen pro nejvěrnější fanoušky Crimson.

Debata rozpoutaná před časem na Elephant Talk týkající se zásluh King Crimson devadesátých let. Dvoj-trio je vlastně nejsilnější sestava Crimson jaká kdy existovala, ale pravděpodobně ještě nesáhla na dno svých možností. Pracuje, jak je pro King Crimson typické, s technickou virtuozitou, obklopující posluchače silným zvukem, neobvyklou délkou a častými změnami harmonie a rytmů. Když jsou tyto elementy představeny netrénovanému uchu, mohou znít chaoticky a cize. King Crimson vždy vyžadovali posluchačovu plnou pozornost.

Po vydání alba "THRaKaTTaK" se šestice členů dvoj-tria vydala na pódium vystupovat jako "ProjeKcts". Hrály a nahrávaly čtyři různé ProjeKcts. CD kompilace nazvaná "Deception of the Trush: A Young Person's Guide to the ProjeKcts" vyšla na začátku roku 2000. Je také k dostání čtyř cédéčkový box set nazvaný "King Crimson: The ProjeKcts". ProjeKcts vznikly tak, že členové King Crimson mohli vystupovat zvlášť jako troj nebo čtyř členné skupiny, bez nálepky King Crimson. Hudbu, kterou vytvořili, je jen těžko možno nějak zaškatulkovat, je improvizovaná a vysoce nekomerční. Dobrá zpráva pro příznivce King Crimson byla, že příští podoba King Crimson by se mohla blízce podobat ProjeKcts ve výrazu, zvuku a jevištní technice.

Špatná zpráva je, že Bill Bruford a Tony Levin už nejsou členy kapely. Čtyřka Fripp-Belew-Mastelotto-Gunn dokončila nahrávání alba "The ConstruKction of Light" v Belewově studiu v Nashville v květnu 2000 a "dvoj-duo" se hned vydalo na turné po Evropě. V červnu vystoupili v pražském divadle Archa. Nové album se v mnohém liší od "Thrak". Úvodní skladba, 'ProzaKc Blues' upoutá Belewovým digitálně upraveným hlasem. Titulní skladba má magický nádech a připomíná Crimson osmdesátých let; její první část je výjimečná díky nepravidelnému rytmu Mastelottových bicích a Gunnovy basy. 'Into the Frying Pan' je pravděpodobně nejpřístupnější skladba z celého alba díky popově orientovanému textu a 'FraKctured' zaujme každého věrného příznivce Crimson variacemi na téma skladby 'Fracture' z alba "Starless and Bible Black". 'The World's My Oyster Soup Kitchen Floor Wax Museum' je asi nejpodivnější skladbou z celého CD. Vyznačuje se Belewovým chaotickým, podivným, a přesto skvělým textem a vyžaduje opakovaný poslech. Album uzavírá 'Lark's Tongues In Aspic - Part IV' a 'Coda: I Have a Dream', jejíž akustickou podobu vydal Belew v podobě MP3. Následuje jakýsi bonus v podobě skladby nahrané pod značkou ProjeKct X - 'Heaven and Earth'. Celé album se od předchozích liší zejména využitím elektronického zvuku Mastelottových bicích, který se k celému materiálu hodí lépe, než akustické bicí Billa Bruforda - bez ohledu na to, jak vynikající bubeník Bruford je.

Vzápětí spatřilo světlo světa album vydané pod nálepkou ProjeKct X s názvem "Heaven and Earth" mající experimentální a improvizovaný nádech. Kapela uskutečnila světové turné, probíhalo až do jara 2001, a v jeho rámci King Crimson vystoupili i v pražském divadle Archa.

Koncem roku 2001 King Crimson vydali živé dvoj CD nabízející k poslechu záznam z vystoupení double tria v New Yorku a v Mexiku (1995 a 1996).

V roce 2003 vyšlo album "The Power To Believe" (recezni najdete ZDE, jehož velká část vznikla z volných improvizací, které kapela hrála v rámci ProjeKcts. Součástí turné, které následovalo, byl i koncert v pražském Kongresovém centru.