Rozhovor s Billem Brufordem (magazín Volume)

Britský hudebník Bill Bruford patří do vybrané společnosti nemnoha bubeníků, kteří bez sebemenších problémů přijímají podobojí, tedy rock i jazz. Do širšího povědomí se zapsal v roce 1968, kdy stál u zrodu proslulé artrockové skupiny Yes. O čtyři roky později se poprvé (a nikoliv naposled) upisuje progresivnímu rockovému černokněžníku Robertu Frippovi a souhlasí s účastí na jeho (jak to nejlépe vyjádřit?) ponorném projektu King Crimson. Od té doby až do dnešních dnů by se jen těžko hledalo období, o kterém by se dalo říci, že v něm tento sympatický padesátník vedl nudný život. Kromě hraní ve výše zmíněných, střídavě znovuobnovovaných a rozpouštěných kapelách ve volných chvílích hostoval na sólových albech kolegů z Yes, mihl se v artrockovém souboru Pavlov's Dog, založil fusion superformaci UK, natočil několik vlastních alb, spolupracoval s Genesis, Al DiMeolou a v roce 1987 sestavil vlastní jazzové combo Earthworks. S posledně jmenovanou kapelou (momentálně ve složení saxofon, kytara, kontrabas, bicí) před časem hostoval v pražském Lucerna Music Baru a nabitému sálu představil příjemný britský jazz konce století.

"Jak se vám včera hrálo?"

Bruford: "Výborně, doufám, že se vám to líbilo, viděl jsem vás tam dole u pódia."

"V čem se od sebe liší jazz a rock z pohledu hráče na bicí?"

Bruford: "Jsou to dva úplně odlišné světy. Liší se od sebe asi jako divadlo a film, nebo jako olejomalba a akvarel. Jazz vyžaduje mnohem jemnější přístup, je mnohem tišší, rock je daleko jednodušší, čistší. I když může být i komplikovaný, celý trik spočívá v jednoduchosti, jinak to nefunguje. Jazz si hraje s mnohoznačností, je určen pro daleko menší publikum. Například včera večer bylo v tom klubu snad čtyři sta lidí."

"Různé způsoby hraní zajímavě ilustrovala poslední skladba první části včerejšího koncertu Original Sin, kde jste volně přecházel ze stylu do stylu. V jednu chvíli to málem znělo jako rock."

Bruford: "Snad ano, ale s termíny jako jazz nebo rock jsou problémy. No asi se tu ode mě očekává, že budu hrát jako rocker. Konec konců jsem hrál rockovou hudbu celý život."

"Ale začínal jste s jazzem..."

Bruford: "Ano, to je pravda, začal jsem jako jazzový hráč a určitou dobu si myslel, že mě čeká jazzová kariéra. Ušel jsem od té doby pěknou cestu, ale k jazzu se od osmdesátých let často vracím. Je to pro mě důležité, protože jazzové hraní mi dává možnost se dále vyvíjet. V rocku to moc nejde. Veškeré bicí jsou v rocku pořád na jedno brdo. Řekněte mi, kdo se od těch ostatních nějak liší?"

"Vy!"

Bruford: "No dobře, ale King Crimson je z tohoto pohledu snad jediná rocková skupina, která je schopna bubeníkovi něco nabídnout. Nebo ještě snad Peter Gabriel dělá docela zajímavé věci, ale to jsou jen kapky v moři. Jazz je mnohem hravější a smysluplnější."

"Když jste začínal s bubnováním, bylo vám prý podle některých zdrojů pouhých dvanáct."

Bruford: "Třináct. Tenkrát se začali prosazovat Beatles, kteří způsobili v hudbě revoluci, všechno bylo najednou jinak. Jako profesionál jsem začal hrát v šedesátém osmém, to znamená, že se tím už zabývám dvaatřicet let."

"Zmínil jste váš jazzový fundament. Sledoval jste tenkrát na počátku 60. let, co se děje i v jiných oblastech, např. příchod rhythm&bluesových kapel?"

Bruford: "Ano, ale na prvním místě byl pro mě be bop. Viděl jsem v televizi všechny výborné americké bubeníky. To bylo skvělé. Na rozdíl od takových Rolling Stones. Ne, že by byli špatní, ale také žádný zázrak. Byla to skvělá doba a já měl pořád pocit, že ze mě bude jazzman. V revolučním roce 1968 se to ovšem změnilo. Bylo to vzrušující."

"Prý vám dával hodiny bubeník z Royal Philharmonic Orchestra?"

Bruford: "Hmm, dal mi sice pár lekcí, to je pravda, ale nic víc. Já nejsem školený hudebník. Naučil mě pár věcí, které jsou důležité v klasické hudbě. Já ještě patřím k té starší generaci muzikantů, kteří se učili všechno za pochodu. Dnes je situace naprosto jiná. Když chce být někdo dobrý bubeník, musí se věnovat důkladně studiu. Musí s tím začít hodně brzo a zapomenout na holky nebo na fotbal. Je to nesmírně náročné. Když s tím začnou ve dvanácti, uplatní se tak nejdřív kolem dvacítky. V Americe i v Británii, a jsem si jistý, že je tomu tak i tady, se v poslední době objevilo několik vynikajících bubeníků. Často si říkám, jak to jen dělají? Já jsem na rozdíl od nich dlouhá léta nestudoval, ale hrál. U mě byla na prvním místě hudba a až potom technika. Když jsem něco neuměl, tak jsem prostě časem přišel na to, jak se to dělá."

"Kteří bubeníci vás ovlivnili nejvíc?"

Bruford: "Především dva, Max Roach a Jim Morello. Max Roach vynikal především ekonomickou a přitom elegantní hrou. A u Jima Morrela mě zaujaly pro něho typické takty 5/8, 6/8, 9/4. Připadalo mi jednodušší hrát ve starých taktech než třeba ve 4/4 taktu. Vždy mi přišlo důležitější, aby hra byla pro mě zajímavá a aby ani nota nepřišla nazmar. V tom jsem pořád stejný. Nemám rád to klasické rockové mlácení. Hodně bubeníků má pocit, že tím předvádějí, jaká je to fuška. Není, když vím, jak na to."

"Máte za sebou účast na mnohých hudebních projektech, které z nich se vám zamlouvaly nejvíc?"

Bruford: "Řekl bych, že některé věci pro mě stále mají velký význam. Asi tak o pěti šesti albech bych mohl i dnes říct, že stála za to. Že časem neztratila nic na své kvalitě. Možná jsem to netušil v době jejich vzniku, ale teď v tom mám docela jasno. Jako příklad bych uvedl album King Crimson Red. Je to pořád silná deska, ale když jsme ji nahrávali, nikdo tu hudbu nemohl ani cítit, jak nám lezla na nervy. Robert se navíc choval naprosto příšerně a vůbec jsme všichni chtěli mít nahrávání co nejdřív z krku. Bylo to jako zlý sen. A pak z toho byl najednou více než slušný úspěch, mnoho lidí o tom albu mluví dodnes a já ho mám taky hodně rád. A potom mi připadalo hodně zajímavé album Discipline, vůbec všechna tři alba King Crimson z toho období přináší hodně podnětného hudebního materiálu. Zvláštní vztah mám také k albu One of the Kinds s Alanem Holdsworthem a Jeffem Berlinem. Bylo to poprvé, kdy se mi alespoň z půlky zamlouvalo album, které nahrávám. A taky si mi samozřejmě líbí poslední album mé skupiny Earthworks A Part and Yet Apart. Tak už to chodí. Každý muzikant vám řekne, že to nejlepší z něho vypadlo pravě včera. Nikdo nestojí o to vracet se dvacet let nazpět."

"Je možné, že se ještě někdy v Praze objevíte jako člen King Crimson?"

Bruford: "Abych řekl pravdu, připadá mi to hodně nepravděpodobné. Myslím, že jsem už překročil určitou neviditelnou hranici, a mám docela jasno v tom, že něčeho takového se již účastnit nechci. I když zároveň musím přiznat, že poslední aktivity King Crimson, včetně turné, se mi zamlouvaly. Ale zároveň je velmi nepravděpodobné, že by Robert měl zájem ještě dále rozvíjet rytmické struktury, s nimiž jsme tehdy pracovali. V současné době mi naprosto vyhovuje jazz. A navíc jsem si už vyzkoušel všechno možné, hrál jsem jako sólista, v duu, triu, zabýval jsem se hrou na elektronické bicí nástroje, opravdu nevím, co bych ještě mohl King Crimson nabídnout."

"Jaká je tedy současná pozice vašich Earthworks na britské jazzové scéně?"

Bruford: "Velmi dobrá. Mí tři spolupracovníci patří k londýnským špičkám."

"Jak jste je objevil?"

Bruford: "Jednoduše, Londýn je teď plný nových talentů, kteří touží dostat příležitost. Všichni členové Earthworks byli nadšeni, že si mohou zahrát v Praze. A ještě bych chtěl říct jednu věc. Jde mi o to, aby v mé hudbě nemuselo být všechno dopředu dáno. Když si s námi bude chtít někdo zahrát třeba na tenorsaxofon, budu jenom rád. Jazz je velmi tvárná hudba, z hudebního i z lidského hlediska."

"Mohl byste nám krátce představit vaši mateřskou vydavatelskou společnost Discipline Global Mobile a její aktivity?"

Bruford: "Ano, jistě. V podstatě jde o nahrávací společnost. Její založení je především dílem Roberta Frippa. Vznikla jako reakce na poměry v hudebním průmyslu po mnoha problémech s Virgin Records, po mnoha nepříjemných zkušenostech s jejich vedením a především po mnoha právních problémech, které se týkaly autorských práv a otázky, kdo je vlastně jejich držitelem: jsou vlastnictvím nahrávací společnosti, anebo patří umělci, který je autorem uměleckého díla? Discipline Global Mobile je založena jako nonprofitní organizace. Hudebníci zůstávají jedinými vlastníky práv ke svým dílům. Společnost sice distribuuje jednotlivé nahrávky po celém světě, na vlastnictví autorských práv se tím ale nic nemění. To není v hudebním průmyslu obvyklý přístup. Hlavním kritériem pro to, co u DGM vychází, je kvalita. Proto je také hudební záběr tak široký, nejde jen o určité hudební kategorie, to není důležité. Nejde jenom o kytarovou hudbu nebo současnou britskou vážnou hudbu, ale o kvalitu."

"Kdo rozhoduje o tom, co vyjde? Existuje nějaká redakční rada?"

Bruford: "No jistě. Jmenuje se Robert Fripp. Ale kromě něho do toho má také co říct David Singleton a další skvělí lidé. Obecně se DGM snaží vydávat především takové soubory, které mají určité koncertní zázemí a jsou nezávislé a soběstačné. Není to klasická gramofonová firma, které jde o to prodat co největší počet výlisků. Nejde o to do někoho investovat balík peněz, potom zaplatit reklamu a nakonec shrábnout zisk."

"Funguje to?"

Bruford: "Funguje, a ne špatně."

"Jaké jsou ohlasy na existenci DGM ve Velké Británii?"

Bruford: "Velmi dobré, i když se nedá říct, že by podstata fungování a filosofie DGM byla předmětem nějakého zvýšeného zájmu nebo diskusí. Z hlediska posluchače je důležité, že mají přístup k hudbě, o kterou mají zájem. Že za vydáním stojí zrovna DGM, už asi tak důležité není."

"Záběr DGM je opravdu široký. Teď dokonce vyšlo sólové album Johna Paula Jonese..."

Bruford: "Ano, to je úplná novinka. Tak už jsme polapili i Led Zeppelin, to není špatné. Ještě jsem to album neslyšel, ale zdá se, že je to slušný člověk."

"Náš časopis se chystá vydat něco z katalogu DGM. Koho byste nám doporučil?"

Bruford: "No to je skvělé. Znáte ty výběrové samplery?!

"Ano."

Bruford: "Moc se mi zamlouvá hudba Adriana Belewa, je to mimořádně bystrý a inteligentní skladatel. A Peter Hammill je mimořádně silná osobnost. Hodně se mi také líbí některé soundscapes Roberta Frippa a hezkých pár dalších věcí. Všechno ale neznám, co tam ještě je? Máte seznam?!? Jo, tak určitě California Guitar Trio a Tony Levin..."

KAREL JANÍČEK A KAREL KLOKAN
Zpět