Rozhovor s Tony Levinem (květen 2000, Digital Interviews)

Tony Levin hraje na Chapman Stick

"Proč jste si za svůj nástroj vybral právě basu?"

Tony Levin: "To je zajímavá otázka. Sám jsem byl před pěti lety zvědavý, proč jsem strávil celý svůj život děláním jediní věci - hraní na basu. Zeptal jsem se svých rodičů a ti mi řekli, že když se mě zeptali, na jaký nátroj bych chtěl hrát, řekl jsem, že na basu. zeptali se mě proč, a já odpověděl, že nevím. Je to pozoruhodné, ale stále to je pravda. Stále nevím - vypočítal jsem si, že to bylo jedno z velmi šťastných rozhodnutí. Takže jsem pořád velmi šťastný, že hraju a brnkám na basu. Nejsem z těch, kteří chtějí být hlavním kytaristou stojícím před kapelou. Nemám jinou motivaci, než to co teď dělám. Takže se ukazuje, že to bylo šťastné rozhodnutí."

"Ale měl jste co do činění i s jinými nástroji."

Tony Levin: "Ale jistě. Mám z hudby bakalářský titul. Umím hrát na hromadu nástrojů. Ale nejradši hraju na basu, hraju to, coje normální funkcí basy, hraju nízko a společně s ostatními lidmi v kapele, jsem protiklad k virtuoznímu sólistovi. Nic proti nim nemám, ale tohle mě prostě nebere. Po všech těch letech jsem rozhodně šťastný..."

"Jak jste byl starý, když jste začínal hrát?"

Tony Levin: "Bylo mi asi 10. Jsem rád, že jsem poslouchal ten hlas, a že mě nenapadlo něco jako 'Hmm, asi si tím nevydělám,' nebo 'Když budu dělat tohle, nebudu asi tak slavný.' Mám basu rád. A stále nevím proč."

"Řekněte nám, jak jste hrál pro prezidenta Kennedyho."

Tony Levin: "Hrál jsem v Bílém domě - vlastně na trávníku. Bylo mi asi 15 let. Byl jsem tam s orchestrem - Greater Boston Symphony Youth Orchestra - a hrál jsem v Bílém domě pro Jackie a Johna. Lidé nemohou uvěřit, že jsem tam byl. Ani jsem se ještě pořádně nerozkoukal, a už jsem hrál pro prezidenta, i když s orchestrem. Byla to dost nevšední zkušenost, i pro patnáctiletého."

"Chodil jste do školy se Stevem Gaddem. Jak vás ovlivnil?"

Tony Levin: "Hrál jsem hlavně klasiku a jenom trochu jazz. Steve Gadd byl - i v tom věku - skvělý a renomovaný jazzový hráč, který hrál i klasiku. Protože jsem měl to štěstí být jediným basistou na škole, který by chtěl jazz, poštěstilo se mi být se Stevem v kapele. Byl shovívavý k mému nedostatku jazzového stylu a pomalu mě to celé ty roky učil. Například mě naučil, jak dostat ten správný feeling.

"Hrál jste po boku Petera Gabriela po celou jeho sólovou kariéru."

Tony Levin: "Po škole jsem odešel do New Yorku - tak trochu jsem spadl do New Yorku, nebyl to můj úmysl - a vybudoval jsem si kariéru jako studiový hráč. Vlastně se mi to ani tolik nelíbilo. Chtěl jsem víc s muzikanty hrát. Nejdřív jsem byl zván k práci na hard rockových albech - jako třeba Alice Cooper a Lou Reed, a pak se objevil Peter Gabriel. Takhle jsem Petera poznal - na jeho prvním albu. Producent mě požádal, abych to udělal, a když mě Peter poprosil, abych s ním vyjel na turné, řekl jsem, 'Rozhodně. Tohle je přesně to, co jsem doufal, že budu dělat.'"

"Rockové věci směřují někam úplně jinam než jazz nebo klasika. Co vás přimělo tohle provozovat?"

Tony Levin: "Líbilo se mi to. Vlastně po klasice a troše toho jazzu jsem chtěl být rockový muzikant. Už jsem nechtěl hrát jazz ani vážnou hudbu. Když jsem odešel do New Yorku a začal pracovat ve studiu, byla to studiová práce na rocku. Moje jazzová kariéra byla velmi krátká. Rok nebo dva předtím, v Rochesteru, když jsem byl ve škole. Neznamená to, že bych neměl rád jazz, jenom už se mi nezdálo tak uspokojivé hrát ho. Mnohem víc jsem preferoval jazz."

"Jak se hraní na Chapman Stick liší od klasické basy?"

Tony Levin: "Hodně. Stick je nástroj, na který se hraje hammeringem, tappingem. Nejlepší způsob, jak to popsat, je, že zahrát notu zaměstná jen jeden prst, jako u piana, jenomže struny jsou vidět. Spousta hráčů na stick jej používá jako basu i jako kytaru. Tak či onak, jsa hráč na basu, obvykle na něj hraju jako na basu. Je několik výjimek - když dělám něco pro King Crimson nebo pro své vlastní album - ale v podstatě to používám jako basu i jako jiné nástroje, s trochu jiným důrazem a přístupem."

"Co jsou to Funk Fingers?"

Funk Fingers

Tony Levin: "Tohle je ještě víc mimo zvyklosti. Na albu "So" Petera Gabriela je píseň 'Big Time'. Když jsme ji v Anglii nahrávali, napadlo mě, že by bylo pěkné, kdyby přišel bubeník a hrál bicí na struny basy, zatímco já bych mačkal levou rukou noty. Asi za rok jsme byli na turné a já jsem prostě tu skladbu chtěl hrát paličkou v pravé ruce a mačkat struny levou. Zkusil jsem to, ale nikoho to neohromilo. Peter Gabriel za mnou v jeden den přišel na zvukové zkoušce a viděl mě, jak cvičím s tou jednou paličkou, a řekl, 'Tony, proč nezkusíš vymyslet, jak si přidělat na prsty dvě paličky?' Byl to jeden z těch skvělých nápadů. Peter má velmi alternativní myšlení. Takže s pomocí techniků jsem později dostal ty dvě věci. Pojmenoval jsem je Funk Fingers. Nejdřív jsme jim říkali Freddie Fingers, protože hodně lidem to připomínalo Freddieho Kruegera, nebo Fu Fingers, protože to trochu vypadalo jako Fu Manchu. Ty první se moc nepovedly. Paličky byly trochu moc těžké a mohli strunu roztrhnout - struna mohla prasknout při jednom úderu - nebo byly příliš pevně připevněny na moje prsty, které tímto zfialověly. Nebo byly příliš volné a paličky uprostřed rychlého riffu odletěly do publika. Takže proběhlo pár úprav. Strávil jsem tím na cestách několik let a lehce to upravoval. A když to nakonec vypadalo, jak to mělo být, byl jsem tak potěšen, že jsem požádal nějakého technika, aby vyrobil pár stovek takových párů, a jen tak pro srandu jsem je zveřejnil na Webu pro všechny odvážné basáky. Během těch let je začaly používat stovky hráčů. Nevím, jak s nimi hrají. Tleskám jejich odvaze.

"Byl jste jedním z posledních lidí, kteří hráli s Johnem Lennonem. Jak se to stalo?"

Tony Levin: "Jako obvykle jsem byl k práci s ním povolál producenty - tak to obvykle bývá, když dělám na nějaké nahrávce. John mě neznal. V první den ke mě přišel a povídá, 'Neznám tě. Říkají, že jsi dobrý. Hlavně nehraj příliš mnoho not.' Odpověděl jsem, 'Neboj se, dostal jsi toho správného člověka, Johne.' Fungovalo to výborně. Rád jsem s ním hrál a zdálo se, že moji hru uznává. Byla to pro mě radost, když později zdvojil moje party s lesním rohem. Zřejmě poslouchal moje basové party. Byla to jedna série nahrávání, ale později z toho udělali dvě alba - "Milk And Honey" a "Double Fantasy". Bylo to samozřejmě potěšení a pocta pro všechny hudebníky, kteří do toho byli zapojeni. Mělo být i společné turné s Johnem a Yoko. To je jen jedna z věcí, o kterou byl svět kvůli jeho smutné smrti ochuzen.

"Pak byla nová sestava King Crimson. Jak vzniklo rozhodnutí, vzít vás na palubu?"

Tony Levin: "Seznámil jsem se s Robertem Frippem při nahrávání prvního alba Petera Gabriela. Když tam hrál, já hrál také. Hudebně jsme si skvěle rozuměli. Následně mě požádal, abych hrál na jeho sólovém albu "Exposure", což jsem přijal. Rozhodl se dát znovu dohromady King Crimson, i když byl trochu skeptický ohledně toho názvu. Asi tak v roce 1980 mě zavolal, abych hrál s Adrianem Belewem, s Billem Brufordem a s ním, a viděl, jak to bude fungovat. Všechny nás to hned bavilo. Pak jsme se rozhodli udělat desku a turné. Prvních šest měsíců jsme si ani nebyli jisti, zda tomu říkat King Crimson nebo tomu dát nějaké jiné jméno, protože King Crimson je znamenitý název, ale bylo k němi připojeno trochu moc přítěže. Robert vždycky udělal s každou sestavou jenom jedno album a pak se kapela vždycky rozpadla - a to nikdo z nás nechtěl. Ale Bill Bruford a Robert Fripp, to byli dohromady skoro King Crimson. Takže nakonec logika zvítězila a rozhodli jsme se dát si název King Crimson. A v té chvíli jsme mohli hrát i něco ze starého repertoáru King Crimson, přestože byl trochu odlišný. Do té doby jsme si nebyli jisti, jestli chceme hrát cokoliv ze starého repertoáru."

"Věřili členové kapely, že tahle sestava bude tak úspěšná, jak nakonec byla?"

Tony Levin: "Když jste v kapele - podle mých zkušeností - nikdy se nemůžete jen tak postavit a vidět její budoucnost. Stejné je to s vaší vlastní kariérou. My muzikanti se umíme zaměřit na to, co právě děláme. Stručně řečeno, když jste ve studiu a děláte po dvacáté druhé ten samý kus, potřebujete trochu talentu a schopnosti soustředit se a neohlížet se na fakt, že jste jedenadvacetkrát udělal tu samou chybu, a už byste ji udělat neměl. Potřebuje to hodně soustředění. Stejně tak mám sklon soustředit se na to, co dělám. Nemůžu mluvit za ostatní, ale asi nikdo z nás nepřemýšlí, co bude v budoucnosti, nebo kde v historii rocku King Crimson stojí. Jediná chvíle, kdy na to myslíte, je, když děláte interview a jste na to tázán."

"Přesně tak!"

Tony Levin: "Tak to je. Stejně jako klempíř si nečte knihy o historii klempířství a nepřemýšlí o svém významu pro dům. Prostě pracuje."

"Jste teď pokládán za chybějícího člena King Crimson. Děláte své vlastní věci. Je něco, k čemu byste se chtěl někdy v budoucnu vrátit?"

Tony Levin: "Ale jistěže. Pokládám se za člena - řádného člena - King Crimson. U King Crimson není situace nikdy jednoduchá. Když se mě zeptáte na cokoliv o Crimson, pravděpodobně to skončí odpovědí, 'Tohle dělá spousta kapel, ale my to děláme jinak.' I v 1980, když to chtěli udělat, jsem byl zaneprázdněn jinou prací. Byl jsem na turné s Peterem Gabrielem a oni museli počkat, až to dokončím. Škoda, ale je to tak. Někdy se mě zeptali, a já odpověděl, 'Jistě, udělám to'. Ale právě s Peterem Gabrielem to byl můj první závazek a nikdy jsem se nedokázal opustit turné Petera Gabriel kvůli něčemu jinému. Adrian Belew je člověk, který má sólovou kariéru a sólová alba. V osmdesátých letech jsem nic takového neměl. Ani Robert. Jenom Adrian. Přestože jsem mohl být ten nejvíc zaneprázdněný člověk, když jsem pracoval na jiných projektech, byl to Adrian, který měl vlastně dvě kariéry současně - sólové věci a King Crimson. V devadesátých letech jsme všichni dělali sóloá alba, a jsme si tak rovni. Myslím, že jsem pořád člověk, který je nejčastěji zavolán k práci na jiných projektech, ale vždy jsem nadšen pro práci s King Crimson.
Což nás přivádí k letošnímu roku. Crimson letos nahrávají a vystupují beze mě a Billa Bruforda. Asi tak přesně před rokem, když se Robert rozhodl udělat projekt "King Crimson" namísto "ProjeKct", mě zavolal a zeptal se mě, a já jsem zrovna začal turné Seal. Byl jsem vázán na celých 14 měsíců takže jsem musel s lítostí znovu říct, 'Můžeš na mě počkat, ale, být tebou, pustil bych se do toho beze mě.' Což také udělal. Pustili se do toho beze mě. Pak turné Seal skončilo a já dostal ten známý pocit, který máte, když jste muzikant na volné noze, který teď nemá nic na práci. Cítil jsem se špatně, protože jsem se nemohl zúčastnit práce s Crimson, ale život šel dál. Ten volný čas mi vlastně umožnil udělat něco, co už jsem dlouho chtěl, což bylo sednout si a napsat a složit CD. Udělal jsem sám hromadu CD, ale nikdy jsem neměl čas udělat nějaké album, založené jen na mých skladbách. Takže jsem loni v létě začal pracovat a vyšlo z toho album "Waters Of Eden", které právě vyšlo. Složit hudbu trvalo jen chvilku a hned se nahrálo a pak hned se vydalo. Neměl bych na to čas, kdybych měl práci se Seal nebo King Crimson."

"Řekněte nám něco o svém zájmu o fotografování."

Tony Levin: "Vždycky jsem na turné fotil. Teď už to dělám méně a dělám to digitálně, ale vždycky jsem na turné dělal černobílé fotky. Na konci osmdesátých let jsem vydal knihu nazvanou Road Photos. Bohužel je už vyprodaná a navíc jsem ztratil negativy, takže už ji nemůžu znovu vydat. Neexistuje žádná kniha jako Road Photos, která by byla hudebníkovým pohledem na chlápky v zákulisí - dost zajímavé. Většinou to byly fotky Crimson a Gabriela. Následně jsem byl požádán, abych dal fotky na různé výstavy. Udělal jsem foto esej z Woodstockého festivalu, ne z toho posledního, ale z toho předtím. Hrál jsem tam s Peterm Gabrielem. Fotografováním jsem strávil celé dva dny. Mám v plánu další knihu fotografií, speciálně o King Crimson. Spojím to s deníkem z turné s King Crimson. Asi tak za rok bych tu knihu měl mít hotovou."

"Také jste vydal knihu Beyond the Bass Clef."

Tony Levin: "Beyond the Bass Clef je ta kniha, kam místo fotograií píšete slova. Před mnoha lety jsem na ní začal pracovat, na turné, a kombinoval jsem eseje o hudbě, o mých myšlenkách o hudbě, s anekdotami - spoustami srandovních anekdot. Když jste na turné s rockovou kapelou, stane se spousta příhod. Nemám sice zrovna nejlepší paměť, ale vždycky jsem si takové situace zapsal. Nakonec, za pár let, jsem cítil, že už mám dost materiálu a sháněl jsem se po nějakém názvu. Chtěl jsem, aby to vyjadřovalo, o čem to je, a napadlo mě, že to je o životě a umění hry na basu - ne zrovna o tom, jak se to má dělat, ale opravdový příběh, včetně mých kreseb různých veselých situací."

"Co vás přimělo založit si vlastní nahrávací společnost?"

Tony Levin: "Chtěl jsem dělat vlastní muziku. Znám ten pocit, když jdete do nahrávací společnosti s projektem, který je mimo vyježděnou cestu, a ten ponižující pocit, když je zajímá jen jaký jim to přinese zisk a vás zajímá, že je to hudba, kterou chcete dělat. Cítil jsem to, od té doby, co si vydělávám jako basista, když dělám sólový projekt, není to o tom, prodat spoustu desek. Pomyslel jsem si, proč se neušetřit toho ponižování a založit nahrávací společnost? Byla to práce. Bylo to snadnější, protože jsem měl webovou stránku, ale zabralo mi to pár hodin. Vím o sobě, že když mám pár volných hodin, chci je strávit nejdřív něčím kreativním a pak, když zbude na konci dne trocha času, udělám trochu práce pro Papa Bear Records. Proto jsou nahrávky Papa Bear Records něčím, co chci uchovat v přísném tajemství. Lidé, kteří si to na Webu najdou, mi píší. Opravdu se jim to líbí. Mají pocit, že objevili něco zvláštního a vlastně je to pravda, protože to vychází ve velmi malém nákladu. Pro první tři CD, které jsem udělal, jsem navrhl obal a dělal všechny obrázky, takže to je velmi osobní záležitost. Líbí se mi to. Mám rád, když můžete skrz nahrávku poznat city umělce, a tak je to v pořádku, ale teď chápu, proč se to nahrávacím společnostem nelíbí. Kvůli každému z těch prvních tří alb jsem se musel zúcastnit jednoho turné, abych získal peníze na další CD. není to prostě způsob, jak toho udělat spoustu.
Minulé léto nastal významný okamžik, když jsem začal skládat nové album, a firma Narada Records - která už dříve přišla a zeptala se, zda by mě nezajímalo něco s ní udělat - se na mě obrátila prostřednictvím producenta a zeptala se, jestli bych nechtěl vydat album. Mám toho ještě hodně co dělat, ale můžu se chopit těžkých úkolů, takže se můžu věnovat víc tvoření."

"Řekněte nám něco o svých nedávných projektech."

Tony Levin: "Jsou všechny dost odlišné. Existuje nahrávací společnost nazvaná Magna Carta Records, která ráda dává dohromady progresivní muzikanta a tvoří projekty, a já jsem sérii takových projektů udělal - "Black Light Syndrome" s Bozzio-Levin-Stevens a "Liquid Tension Experiment" s lidmi z Dream Theater. Oba projekty se mi líbily, ale musím přiznat, že jsem spokojenější, když kapela zůstává spolu a dělá koncerty. Poznal jsem, že hudba, pokud je dobrá, musí mít svůj vlastní život. Chce mít po nahrání prostor k růstu. Cítím se tak nějak podveden, když jsme udělali album a nevyjeli na turné. Mám v plánu dělat méně takových slepených projektů, i když je to hudebně dobré, a když už nějaký udělám, chci si být jistý, že můžeme jet na turné. Na cestě je nové album Bozzio-Levin-Stevens, nahrávali jsme ho loňský prosinec - Bozzio-Levin-Stevens II se to bude myslím jmenovat (ve skutečnosti má album název Situation Dangerous a je SKVĚLÝ! - pozn. překl.). Vyjde v červenci nebo srpnu, a doufáme, že s ním vyjedeme n turné. Logicky to dnes není snadné. Tři zaneprázdnění lidé. Ale když budeme mít všichni volno, uděláme někdy na konci roku turné."

"A také jste vždycky dělal něco s Billem Brufordem."

Tony Levin: "To je stejné jako ty ostatní případy, ale ten zaneprázdněný člověk je místo mě Bill. Takže kdykoli se lákám Billa od jeho jiných projektů…Billova nejoblíbenější práce je jeho vlastní kapela Earthworks. Jednou z věcí, kterou mám rád, je Bruford - Levin Upper Extremities, kapela, se kterou jsme udělali album. Je to vážně skvělá kapela a výborně hraje naživo. Mohli jsme hodně koncertovat a byl by to docela úspěch, až na to, že Bill je v Anglii a má spoustu práce. Ano, když ho můžu vytrhnout z Anglie něco udělat, můžeme toho udělat víc. Bill, protože má závazky i jinde, se nemůže uvolnit na půl roku, aby s kapelou byl na turné. Musí to být King Crimson nebo Yes nebo něco takového."

"Hrál jste na turné California Guitar Trio a také máte nový projekt "Waters Of Eden"

Tony Levin: "Hm, tohle turné bylo neobvyklé, v tom, že jsem hostem California Guitar Trio. Jsme oddělené skupiny, ale kombinujeme prostředky, abychom hudebně fungovali. Trochu jsem s nimi hrál minulý rok a hrál jsem na jejich ževém albu, které právě vychází a jmenuje se "Rocks the West". Myslím, že naše turné začalo, když jsem vydal moje album, a udělali jsme pár písní z "Waters Of Eden", ale většinu jejich skladeb, což je skvělé. Udělali jsme i něco jiných věcí, jenom tak pro srandu a jako povyražení pro publikum. Udělali jsme pár skladeb Crimson a uprostřed představení hrajeme unplugged. Bylo to moc pěkné. Pak jsem byl na turné s vlastní kapelou jenom s hudbou z "Waters Of Eden". Říkám 'vlastní kapela', to nezamená, že jsem majitelem těch lidí, ale jsem rád, že tam mám dva z lidí, co pracovali na tom albu, a byli také členy staré kapely Petera Gabriela - Larry Fast hrající n syntezátor, můj dobrý přítel a bubeník Jerry Marotta, soused a asi můj nejlepší přítel. Jerry a Larry a já jsme hráli doslova jednu dekádu s Peterm Gabrielem. Možná víc než 10 let. Jaké to bylo pro nás potěšení hrát zase spolu. Je pravda, že na plakátě je nápis Tony Levin, ale to to se tak moc nestarám. Na kytaru hraje další můj přítel, Jesse Gress, který s námi s Peterem Gabrielem nevystupoval. Budeme hrát hudbu z "Waters Of Eden" a možná písně Crimson a samozřejmě Gabrielovy věci. Náladou se to bude podobat těm starým Gabrielovým koncertům. Hodně Peterovy muziky pochází z něj, ale trocha vzešla od Jerryho bubnování a Larryho syntezátorů, takže nás to bude bavit. Budeme dělat věci jako třeba pochodování s bubnem, stejně, jak jsme to dělali na turné s Gabrielem. Hrozně se na to těším. Je to pro mě mimořádná příležitost, protože jsme nikdy v životě nedělal žádnou show jako Tony Levin s vlastní kapelou. Bude to pro mě výzva, já mám rád výzvy. To je jedna z věcí, které mám opravdu rád - miluju výzvy."

"Obvykle muzikant hraje jako vedlejší osoba a najednou hrají ústřední roli a pak se nechtějí vrátit do vedlejší pozice. Tohle asi není váš případ."

Tony Levin: "Máte pravdu. Není to záležitost 'návratu'. Jsem hráč na basu, který miluje hrát na basu s jinými lidmi. Na albech, kde jsem dal dohromady kapelu, figuruju jako frontman. Ale zrovna tak jako frontman, dělím se o mikrofon a o pozornost s ostatními lidmi. Co se mě týče, odtud vychází hudba. Tohle je instrumentální muzika a nevychází z jednoho člověka, který je virtuóz. Je to kapela a tak na ni musí být pohlíženo. Myslím, že to bude zajímavá show. Larry dá kousek - aspoň jeden - od Synergy. Má vlastní kapelu a vlastní alba už mnoho let. Takže tam bude věc od Synergy a každý z nás bude dělat něco."

"Máte rád kávu, že ano?"

Tony Levin: "Moje láska ke kávě je asi stejná jako u každého. Byl jsem na turné v Itálii a hrál jsem s Italy mnoho let. Je známo, že tam mají to pravé espresso. Byl jsem docela zmlsaný espressem a když jsem nemohl v Americe dostat to pravé, začal jsem si na turné vozit vlastní stroj a udělal jsem si na ní i speciální krabici. Moje internetová stránka má stránku u kávě s různými články a obrázky. Jsem jako každý, kdo to má rád. Jsem jen trochu posedlý, abych měl pravé espresso. Jak se stává ve světě, a hlavně v Americe, stále oblíbenějším, je to snažší a snažší. Je pořád hodně zemí, kde prostě musíte vzít zavděk jejich druhem espressa. Ale musím říct, že úplně nejlepší mají v Itálii."

"Vypijete toho někdy tolik, že pak nemůžete hrát?"

Tony Levin: "Ne. Při práci moc nepiju, a dávám si jen velmi malé espresso. Malé má méně kofeinu než normální hrnek kafe. Když piju kávu, když není žádné espresso, dávám si normální kávu a pak se cítím nepříjemně. Moc mi to nedělá dobře - bolí mě oči a tak. To samé když si dám dietní Pepsi. Nemůžu vystát kofein. Espresso má taky kofein, ale ne tolik. Na mé webové stránce je zajímavý od Balzaca. Byl do toho úplný blázen. Píše, že když píšete, je nutné toho pít víc a víc. Má recept, jak udělat silnější a silnější. Ale v určitém bodě…je vám na 27 dní dobře a pak na to umřete. [smích] Takže on má návod, jak se dát do pořádku. Je to velká legrace. Jedna ze srandovních věcí je jeho návod s mlékem a slepičí polévkou jako prostředek pro odvyknutí. Někde - možná to řeknu špatně - říká, 'A můj přítel Rossini mi řekl, že způsob, jakým dělá kafe, je dobrý na 21 dní, což je přesně doba, za kterou napíše operu.' Takže když tenhle Rossini napsal asi 100 oper, a pořád pil kávu dokud operu nedokončil, pak se musel dávat měsíc do pořádku a potom sedl a skládal další. Mám zajímavou stránku. Jsou tam takové věci ale je tam taky článek, který jsem četl v Modern Maturity o tom, jak je pro nás kofein špatný a jak nás může zabít, asi když ho přestaneme pít. [smích]"

"Ve studiu máte obrázky vašeho psa Sherlocka."

Tony Levin: "Sherlock je už starý pes a na těch obrázcích je jako štěně. Mám dva psy, Moe a Sherlocka. Moeovy obrázky jsou tam taky. Když byl Sherlock malé štěně, bral jsem ho na zkoušky. Byl hodně ve studiu. Vlastně ne tak často jako já, nebral jsem ho na všechny zkoušky. V jednom studiu mu dali přezdívku Inspektor Sherlock, protože jakmile se tam objevil, čenichával v rozích a nacházel kousky pásku, které nám upadly, a tak podobně, což je ve studiu dost užitečné. Takže celým jménem je to Inspektor Sherlock."

"Takže teď se budete soustředit na "Waters of Eden".

Tony Levin: "Jsem plně zahloubán do "Waters of Eden", do té muziky. Je to tak nové. Je to venku jen pár týdnů. Zkoušet s kapelou a hrát to naživo - jak jsem řekl o dobré muzice, doufám, že je dobrá, a začne žít svým vlastním životem. Takže se na to velmi těším. Jsem do toho velmi ponořen."

Zpět