Rozhovor s Patem Mastelottem (říjen 1996, magazín Lollipop)

"Toto je asi třetí ztělesnění King Crimson - jak je Mach III srovnáván se sestavami sedmdesátých a osmdesátých let?"

Mastelotto: "Rozdělil bych je do tří kategorií - categorie založená na písni, opiový materiál se silnými texty a melodií; instrumentální hledisko je něco, co Crimson vždy dělali; a třetí, něco co bylo v šedesátých a sedmdesátých letech u Crimson obvyklé - improvizace. Například "Thrak" je široce otevřené album. Může jít kamkoliv - od smyčcového kvarteta až po divoký výlet k Burundijským bubnům... Je to všechno otázka reakce člověka, který stojí vedle tebe. To je předpoklad pro "THRAKATTAK", který právě vyšel na Robertově labelu Discipline."

"Jak jste se dostal ke Crimson?"

Mastelotto: "Hlavně jsem začal spolupracovat s Robertem na turné alba Davida Sylviana "The First Day". No a Jerry Marotta, který hrál na albu na bubny se s nimi před turné nepohodl. Slyšel jsem o angažmá, letěl jsem do Anglie, udělal konkurz a nakonec jsem skončil na turné, jehož výsledkem bylo živé album "Damage". Potom jsem jenom tak zevloval a teď jsem tady."

"A co tě v hudbě ovlivňuje? Vy a Bill Bruford máte viditelně různé přístupy..." Mastelotto: "Jo, já nemám žádné příslušné papíry. Neučil jsem se číst hudbu nebo nějaké bubenické základy, jsem víc samouk a člověk, který hrál celý život v kapele. Billova hra má mnohem víc jazzové a symfonické pozadí. Moje kořeny jsou víc v Beatles, Zeppelin a celých šedesátých létech. Vychází to dobře kvůli Robertově concepci dvoj tria; ostatní si někdy dělají srandu, že Bill je Elvin Jones a já jsem Ringo Starr. Takže dohromady jsme Elvo a Ringvin. Bill a já jsme velmi rychle přišli se strategií, ve které se snažíme hrát unisono, jako Doobie Brothers nebo věc od Jima Gordona a Jima Keltnera "Mad Dogs and Englishmen". Máme přístup spíš jako Coleman, kde jeden hraje elektrické a druhý akustické bicí, jenom oba, já a Bill, hrajeme na hybridní elektro-akustické soupravy - takže nezkoušíme ani nehrajeme stejné beaty v taktu ani stejné zabarvení tónu. Pokud se Bill pustí do něčeho, co hodně závisí na činelech, já se pustím do něčeho, co závisí na povrchním zvuku; pokud jde do kovového zvuku, já se pustím do dřevěných hudebních nástrojů, a podobně. Většinou hraju v jeho mezerách. Hraje mnohem rychleji a obratněji než já, takže mě to často strhne ke hraní těžkých kravin. A Bill se tak pohybuje kolem a doplňuje, jako dvě kola, co do sebe zapadají. Má to tendenci být velmi nestejnoměrné, hrajeme často v odlišných taktech. On může hrát v 5 a já budu hrát v 7, a vždycky tu je zapojený trochu matematiky, když si můžete spočítat, kdy se zase shodnem. Může to znít trochu jako chaos, ale vždycky je tu nějaká strategie, která nás vede zpátky domů."

"Jedna věc, která mě fakt zajímá je, proč hraješ na turné H.O.R.D.E. Vypadá to, jako kdyby tyhle ostatní kapely působily na jiný lidi než vy."

Mastelotto: "Jaký druh lidí si myslíš, že by to měl být?"

"No... Hippies. Myslím si, že dokonce ani v éře hippies nebyli Crimson těmito lidmi moc přijímáni."

Mastelotto: "Jo, některé z nich děsíme. Loni jsem hrál na H.O.R.D.E. s mými kámoši, The Rembrandts. Hrál jsem na každém jejich albu. Bylo to něco jako moje poslední hraní s nimi, protože Crimson mě velmi zaneprázdňují. Ale mimochodem, když jsme se snažili zjistit, kam na turné letos, navrhl jsem H.O.R.D.E., protože to by znamenalo hrát pro jiné lidi, což vždycky patřilo k našim koncertům. Máme velice věrné fanoušky, takové, kteří si koupí nahrávku hned jak vyjde, navštěvují každý koncert, a to je prostě skvělé, ale co lidi, kteří nikdy o naší skupině neslyšeli? Nehrajeme na MTV nebo v rádiu, ani neděláme popové singly, tak jsem si myslel, že H.O.R.D.E. by pro nás mohlo být dobré. Vždycky jsem si myslel, že jsou dobří lidé, co vnímají cokoli kolem nich, nejenom čistě metal nebo beat, že mají rádi různé věci. A bude to výzva - budeme muset hrát brzo ráno, takže nemáme světelnou scénu. Bude to naprosto jiná atmosféra, než na jakou jsme zvyklí. A jasně, někdo si zacpe uši a odejde, ale někdo zase přijde blíž k jevišti a poslechne si nás, a to je naprosto úžasný. A Robertovi se to taky líbí. Trochu jsme se obávali, jak snese tak málo soukromí. Je velmi uzavřený, má rád svoje soukromí, a najednou sdílí šatnu s Neilem Youngem a musí procházet skrz halu plnou lidí - ale kašle na to! Jsem moc překvapený! Jen tak si tam sedí a kouká na Lennyho Kravitze a líbí se mu to! Skvělý!"

"Tak si myslím, že H.O.R.D.E. je příklad toho, co děláte s hudbou - jdete proti normám."

Mastelotto: "No, jsem vyčerpaný. Mám rád King Crimson od svých třinácti, ale vždycky jsem si myslel, že když jim dáte šanci, budou vás mít rádi. Teď vím, že to tak úplně není pravda, obzvláště po nějakých reakcích, který jsme dostali na H.O.R.D.E., ale stejně si myslím, že čím víc různorodosti, tím lépe. To je klíč a to je proč tu jsem."

THE END
Překlad: Simona Řeháková
Zpět