Pražský koncert 17. června 2003

KC Live

Po nekonečném tříletém čekání jsme měli konečně možnost přivítat King Crimson v Praze. Pro návštěvníky, z nichž někteří jistě viděli King Crimson naživo vůbec poprvé (můj případ), to musel být naprosto úchvatný a neopakovatelný zážitek.

Koncert začal Frippovým sólovým vystoupením, při kterém předvedl jednu ze svých ambientních improvizací. Po několika minutách odložil kytaru, odešel z jeviště a nechal smyčky dalších pár dlouhých minut doznívat. Netrpělivost v sále pomalu narůstala, až se konečně na pódiu objevila kompletní kapela...

Během dvě a čtvrt hodiny dlouhého vystoupení stihli King Crimson zahrát většinu skladeb z posledního alba, například úvodní klasickou kytarovou záležitost 'Level Five' nebo komplikovanou skladbu 'Power To Believe II' plnou syntezátorových zvuků a perkusí. Dostalo se i na předchozí alba, například z "The ConstruKction of Light" jsme slyšeli titulní skladbu, 'ProzaKc Blues' a 'Larks Tongues IV'. V přídavku zazněly některé skladby z pradávna - 'Three Of A Perfect Pair' zazpíval Adrian Belew doprovázen jen vlastní hrou na akustickou kytaru, nadšení obecenstva způsobily skladby 'Red' a 'Elephant Talk'.

Bylo skvělé sledovat hru jednotlivých muzikantů. Trey Gunn hrál často na dvě warr guitars zároveň - jednu měl položenou ve vodorovné poloze na stojanu a hrál na ni jako na klavír. Pat Mastelloto hojně využíval elektronických perkusí, Adrian Belew ohýbal zvuk své kytary, elektronicky upravoval svůj hlas a zahrál si i na perkuse. Robert Fripp s kamenným výrazem hrál na svou kytaru usazený na stoličce,po celou dobu koncertu zahalený do modré temnoty a charisma z něj vyzařovalo na všechny strany. Jen jedinkrát, při záverečné děkovačce, vystoupil do světel uprostřed pódia.

Koncert se naštěstí obešel bez obávané "fotografické scénky" :-) Snad k tomu přispělo i podle mého názoru trochu přehnané šacování a prohlížení tašek, zda někdo náhodou neukrývá fotoaparát... I přesto by mě ale zajímalo, zda se náhodou někomu nepodařilo nějakou tu fotku, nebo zvukový záznam pořídit. (poznámka 19. června - Povedlo se. Týmu statečných Moravanů se povedlo krkolomným způsobem pořídit 26 minut záznamu. Gratuluju! :-)) Pokud se někdo takový našel, doufám že si to nenechá pro sebe :-)

webmástr
Zpět

Na české fanoušky art rocku čekalo nelehké dilema. Ve stejný večer se zde ukázali Yes a King Crimson - kapely, které v minulosti spojovala nejedna věc. Zatímco prvně jmenovaní se svého stylu drží více jak třicet let a popravdě řečeno řada jejich skladeb má tendenci splývat, King Crimson prošli řadou proměn hudebních i porsonálních a tak se jejich produkce v současné době blíží jakémusi art metalu. Přitom tvrdost jejich hudby není nikterak samoúčelná, jak tomu bývá u mnoha dnešních skupin. Na posledním albu vedle sebe stojí několik jemnějších písní jedince a pak drsné a někdy až mechanické kompozice symbolizující svět obklopující tohoto jedince.

Koncert se konal ve společenském sále Kongresového centra. Z nějakých technických potíží byl posunut o půl hodiny. V půl deváté a pět minut se disciplinovaně objevil prošedivělý muž s brýlemi. Nebyl to nikdo menší než kytarový experimentátor Robert Fripp. Nikdo nevřískal jako na vystoupení nějakých mediálně profláknutých hvězd, prostě se ozval stručný uctivý potlesk a pak už mistra nikdo nerušil. Začal vytvářet s jednou kytarou a spoustou efektů svoje Soundscapes. Za čtvrt hodiny odešel a nechal doznívat, co vytvořil.

V celou nastoupila celá kapela - zpěvák a kytarista Adrian Belew, který je buď odbarvený, nebo za poslední půlrok úplně zšednul; basista Trey Gunn; bubeník Pat Mastelotto a Fripp. Začali dle předpokladu úvodem svého posledního alba: The Power to Believe (a capella) a Level Five, z jejíž hrozivosti v živém podání běhal mráz po zádech. Tomuto dojmu jistě napomohlo skvělé nazvučení už tak skvěle akustického prostoru. Následoval otvírák ProzaKc Blues z předchozí desky a její titulní skladba ConstruKction of Light. Při ní a některých dalších bylo lze slyšet, že Gunn si ve své hře v ničem nezadá se svým předchůdcem Tony Levinem.

Zaznělo téměř celé aktuální album. Všichni muzikanti se očividně bavili, včetně občas spokojeně se usmívající šedé eminence Frippa. Když se ozvaly počáteční tóny tanečně laděné Dangerous Curves, někteří v publiku s odporem kroutili hlavou. Svojí myšlenku ale má a nemyslím, že by to byla nějaká ochutnávka směru, kam se King Crimson vydají příště. Z minulé desky ještě předvedli Larks´ Tongues in Aspic Pt.4. V průběhu vystoupení zabrousili i na Thrak a to skladbami Dinosaur a One Time. Obě sklidily bouřlivý potlesk. Po hlvním setu začala obvyklá hra na přídavky.

Na pódiu byla opřena dosud nevyužitá akustická kytara a byl jsem zvědav na co bude využita. Nejprve se na podiu objevili pouze bez Belewa a zahráli nějakou odlišnou verzi třetí části The Power to Believe s úžasnýn Gunnovým sólem, za které poprávu sklidil potlesk a to i od svých spoluhráčů. Pak prozměnu nastoupil samotný Belew a pouze se zmiňovanou akustickou kytarou odehrál Three of a Perfect Pair a ukázal, jak dobrá je to píseň i bez těch zvuků použitých na studiové nahrávce. A když pak všichni společně spustili Elephant Talk, bylo publikum jejich. Všichni očekávali, s čím se vytasí v druhém přídavku, aby překonali ten první. Když se spustila úvodní stupnice Red, asi už nikomu nebylo líto peněz za ty nelevné lístky.

King Crimson ukázali, že progresivní rockovou hudbu lze hrát i ve vyšším věku než je třicet nebo čtyřicet. Nezbývá než doufat, že nezůstanou věrní své tradici a že se po tomto třetím za sebou vydaným albem opět nerozejdou.

Jakub Pech
Zpět

Tak jsme se po dlouhé době opět dočkali. Do červnového, dusnem zkoušeného hlavního města zavítali po delším čase aristokraté progresivního rocku – KING CRIMSON. Tentokráte se pocty dostalo Kongresovému centru, které se večer 17.června otřásalo pod bravurními výkony americké čtveřice a aplausem spokojených návštěvníků, jenž se barevným hudebním tobogánem nechali unášet necelé dvě hodiny.

Věkový průměr srocujícího se davu před Kongresovým centrem 17.června 2003 dával tušit, že v útrobách, tmavých a nehostinných, avšak reprezentativních chodbách a sálech, se odehrávají poslední přípravy na koncert zkušené hudební skupiny. Zástupy nervózně přešlapovaly ve foyer a jejich pohyb byl bedlivě střežen zřízenci pražského stavebního monstra. Kdykoliv se totiž někdo chtěl s přirozenou zvědavostí vydat do odlehlé části budovy, byl vykázán s důrazem takřka urážlivým. Již dávno odbilo půl osmé a dveře vedoucí k sálu byly stále neproniknutelně střeženy „odvážně sebevědomou“ ochrankou. Odpověď, která měla objasnit, proč se lidé nemohou přesunout do hlavního sálu, kde měl přesně úderem osmé začít samotný koncert, na sebe nedala dlouho čekat. Interní zpravodajství ohlásilo, že kvůli technickým problémům se začátek přesouvá na 20:30, čímž vyvolalo v řadách mas spoustu fám a spekulací. Nicméně se nedočkavý dav mezitím přesunul na schodiště a do prvního patra, kde poklidně čekal na další překvapení. To se samozřejmě konalo. Když se totiž oznámení o přesunu začátku na 20:30 ozvalo i ve 20:32, mnozí čekající příznivci, kteří se ani o píď nehnuli ze své pozice, začali být velmi skeptičtí. Odpovědí jim byl hlas, který soustavně upozorňoval „zdivočelé stádo“, že pořizování audio a video záznamu v průběhu koncertu je nepřípustné! … Naštěstí se jednalo o první a také poslední chybu organizace úterního koncertu.

Pět minut před devátou vcházeli za bouřlivého přivítání na modře osvícené pódium všichni čtyři protagonisté a ta tam byla rozčarovanost z téměř hodinového zpoždění. Za bicí usedl bubenický mistr Pat Mastelotto, do kokpitu vytvořeného z hradby aparatur úctyhodný kytarista Robert Fripp, levou stranu pódia si zabral skvělý těžkobijec Trey Gunn a za mikrofon se postavil neskutečný zpívající kytarista Adrian Belew, který byl také osobním tahounem celého večera. A mohlo se začít. Povinné intro „The Power To Believe : A Capella“ bylo neklamným znamením, že toto turné KING CRIMSON se nese ve znamení aktuálního alba „The Power To Believe“. Následoval však rozjezd vskutku velkolepý – v pořadí druhá skladba tohoto alba „Level Five“ – instrumentální droga skvělých kompozistů. A ihned byly jasné dvě podstatné odpovědi na nevyřčené otázky – totiž že zvuk amerických rockerů bude více než průměrný a hráčské výkony rozhodně nepůjdou pod „karmínový“ standard. Následovaly dvě skladby, bez kterých by se snad někteří fanoušci bez problémů obešli, ovšem pro druhý tábor, do něhož patřím i já, to byl učiněný balzám na duši. Jmenovitě se jednalo o „ProzaKc Blues“ a „The ConstruKction of Light“ ze stejnojmenného alba. Obě skvěle předvedené a také výborně zazpívané. A opět přesun k albu roku 2003 a nestárnoucímu umu čtveřice v podobě „Facts Of Life“ a svěže provokativní „Elektrik“, jež mi zodpověděla otázku, proč mají nahrávky, na kterých figuruje Trey Gunn, u mě dveře vždy dokořán.

A hopem do roku 1995, totiž k albu „Thrak“, ze kterého zazněl notoricky známý „Dinosaur“ a bouřlivými ovacemi přijatá „One Time“, melancholicky, ba téměř podzimně vystavěná rocková melodická báseň. Otočku o 180° a svou zkušenost s moderním zvukem kytar s až mladickou živelností prezentoval kvartet skladbou „Happy With What You Have To Be Happy With“ a neutichající Frippovu skladatelskou minulost kouskem „Dangerous Curves“, během jejíž tíživé nálady jsem si mohl rekapitulovat, zda se mezi současnými rockovými bubeníky najde někdo, kdo se svou přesnou a procítěnou hrou vyrovná Patu Mastelottovi (obě skladby najdete na „The Power To Believe“). Komplet „Larks´ Tongues in Aspic“ z předchozího alba famózně uzavíral celý hlavní set a dal vyniknout a zazářit všem čtyřem instrumentalistům.

Rychlá „děkovačka“ a odchod z pódia byla víceméně jasným znamením nejméně jednoho přídavku. A skutečně se po pár minutách hlasitého aplausu opět rozezněly aparatury a dostalo se tak i na starší a mnohými jistě velmi vítané perly z alb předchozích dekád. Zejména neopomenutelná „Elephant Talk“ (album „Discipline“) přímo nadzvedla některé posluchače z vyhřátých křesel společenského sálu. A dočkali jsme se, k mému nemalému potěšení, i sólové akustické „Three of a Perfect Pair“ (ze stejnojmenného alba), při níž i kouzelník Adrian Belew prokázal svůj jistý a svým způsobem velmi uhrančivý výborný zpěv. Odchod z pódia znamenal pro spousty návštěvníků automaticky odchod do lůna noční Prahy. Ale dámy a pánové, už jste viděli, že by se tito američtí hudebníci nerozloučili „progresivní hymnou“ úrodného roku 1974?

Nemá smysl dlouho hodnotit. Výborný koncert velkolepé skupiny. Tečka. Vedle dvou pilířů KING CRIMSON Roberta Frippa, který za celou dobu koncertu nevyšel ze svého „doupěte“ a celý v černém se vyhýbal i závěrečným poděkováním, a Adriana Belewa, jehož hlasový projev rozhodně nepokulhává za kytarovým uměním, si můžete do kronik instrumentálních mistrů připsat také Pata Mastelotta a Treye Gunna, kteří mě svou hrou skutečně nadchli. Marná sláva, takovéhoto umění dosáhne jen málokterý „řadový“ hudebník a já jsem rád, že na světě stále ještě existují takoví, kteří jsou profesionály v tom pravém prapůvodním smyslu slova.

Immortal
hudební server MetalMania
Zpět

Posledných pár rokov, odkedy som sa bližšie zoznámil s tvorbou skupiny KING CRIMSON, patria k mojim najväčším favoritom, čo sa rockovej hudby týka. Je to podľa mňa jedna z mála skupín (možno aj jediná), ktorá aj napriek tomu, že hrá už pomaly 40 rokov ani trochu nestagnuje. S každým albumom báda v iných oblastiach hudobného spektra a pritom si zachováva svoju jednoznačne rozpoznateľnú tvár. Nový album The Power To Believe je toho jednoznačným dôkazom. Keď som sa dozvedel, že ho budú naživo predstavovať aj v Prahe, rozhodol som sa, že to musím vidieť, nech to stojí čokoľvek. Napriek tomu, že som lístky kupoval už dva mesiace pred samotným koncertom, najlepšie miesta už boli vypredané. Ako sa blížil termín koncertu napätie vo mne stúpalo a posledný deň som už v práci v podstate nemyslel na nič iné len na večerné vystúpenie. Na miesto konania sme dorazili okolo štvrť na osem, no čoskoro sme sa dozvedeli, že začiatok koncertu sa posúva až na pol deviatu. Čas sme strávili s pivkom v ruke v neďalekom podniku na stanici metra Vyšehrad. Do sály sme sa dostali po zhruba desať minútovom tlačení sa v rade, ktoré vyvrcholilo osobnou prehliadkou, asi okolo 20:20. To už bola sála slušne zaplnená a niekoľko ľudí postávalo pri pódiu a okukávalo aparát. A veru, bolo sa na čo pozerať. Takú koncentráciu rôznych poprepájaných škatuliek s morom potenciometrov a pedálov som v živote nevidel.

Presne o pol deviatej vyšiel na pódium líder a jediný pôvodný člen kapely Robert Fripp, sadol si na svoju tradičnú stoličku, zobral gitaru a spustil jednu zo svojich ambientných skladieb, ktoré vychádzjú pod titulom Soundscapes. Vyzerá to asi tak, že raz za čas brnkne do gitary a pomedzi to ukazuje, že všetky tie tlačítka, pedále a potenciometre ani náhodou nemá len na okrasu, alebo nebodaj z frajeriny. Je to naozaj zvláštny pohľad na seriózneho, starého, šedivého pána s doktorským pohľadom ako v tmavomodrom opare sústredene vyludzuje pokojné, harmonické, často až meditačné plochy. Škoda len, že v sále stále svietili veľké svetlá, stále prichádzli ďalší ľudia a tí, čo už boli na svojich miestach sa väčšinou rozprávali. Asi po pätnástich minútach Fripp odchádza a v nekonečnom fade-oute necháva doznievať posledný akord. Do neho ešte pani hlásateľka zahlási, že na koncerte je zakázané fotiť a nahrávať (ktovie prečo Fripp fotenie tak neznáša) a koncert sa môže pomaly začať.

Päť minút pred deviatou zhasínajú svetlá a kapela za sprievodu obrovského potlesku vychádza na pódium. Adrian Belew skresleným vokálom spustí úvodnú skladbu nového albumu (viacmenej intro) The Power To Believe I: A Cappella, ktorú vzápätí nasleduje rytmické, rockové peklo nadupané samplami v podobe skladby Level Five, v závere oproti albumu mierne spomalené a pritvrdené. Nasledoval, vlastne ako po každej skladbe, búrlivý potlesk, Adrian sa predstavil ako Brian Eno a spustil úvodnú skladbu z minulého albumu ProzaKc Blues v poriadne zvukovo prekopanej verzii s čistým vokálom. To čo prišlo potom však považujem za jeden z vrcholov koncertu. Titulná skladba minulého albumu The ConstruKction of Light s Treyom Gunnom excelujúcim na jednej zo svojich touch guitar. Dve gitary sa v krkolomnom riffe rytmicky prelpletajú do prekrásneho, abstraktného spletenca, ku koncu doplneného výborným Belewovým spevom (text refrénu tejto skladby je mierne povedané ťažko zapamätateľný takže ho Belew spieval z papiera, ktorý pred skladbou doniesol technik na notovom stojane). Mierne industriálnou skladbou Facts of Life, vďaka dosť prehulenému zvuku v pomerne noisovom podaní, sme sa zase vrátili k novému albumu. Pokračovalo sa ďalšou novou hitovkou Elektrik oproti albumu v dosť zmenenej verzii (hlavne, čo sa samplov týka), v ktorej svoju neuveriteľne bohatú sústavu bicích, prekusií a elektroniky predviedol Pat Mastelotto. Tvrdú rockovú vec potom vystriedala značne ambientná Power To Believe II, krásne dokreslená veľmi efektnými svetlami. Na elektronických padíkoch sa tu skvele dopĺňali Belew s Mastelottom za výraznej podpory Gunnovej bezpražcovej časti nástroja a Frippových "gitarových" plôch.

Veľmi ma potešili aj ďalšie dve staršie skladby z albumu THRAK. Dinosaur podľa mňa patrí ktomu najlepšiemu, čo KING CRIMSON kedy skomponovali. Hlavne tá prostredná "klávesová" pasáž vo mne vždy vyvoláva eufóriu. Z THRAKu sa pokračovalo aj ďalej nádhernou, melancholickou One Time s Frippovým soundscapom uprostred.

A znovu skok k novému albumu. Asi najtvrdšia skladba Happy With What You Have To Be Happy With znovu po stránke samplov podstatne pomenená a s iným začiatkom. Trochu mi v nej však chýbal druhý vokál. Nasledovala ďalšia prehliadka moderných, hudobných technológií v skladbe Dangerous Curves, v ktorej Mastelotto okrem iného sláčikom hral na nejaký plech. Tak ako na albume, gradovala táto skladba až do úplného noisu prudko zakončeného disharmonickým akordom a plynule prešla do rytmicko-sólovacieho masakru v podobe Larks' Tongues in Aspic-Part IV. Tú si užilo kompletne celé kvarteto. Trey Gunn hral na obidvoch svojich nástrojoch súčasne (jeden mal zavesený na sebe a druhý položený naležato na stojane), Fripp odpálil v druhej časti také sólo, že sa mu takmer rozmazávali prsty a v tretej časti si zase zasóloval Belew. Síce nie takou rýchlosťou ako Fripp ale zato s obrovským nasadením vyludzoval zo svojej gitary rôznymi ohýnačkami a väzbami zvuky skutočne drásajúce. Po tomto chaose pôsobila záverečná Coda: I Have a Dream ako balzam na dušu. Škoda len, že ju Belew neodspieval (toto ma fakt mrzelo).

Po tomto bloku kapela odchádza a nasledujú niekoľkominútové ovácie. Našťastie ešte nie je koniec. Na pódium sa vracajú Fripp, Mastelotto a Gunn a za sprievodu rôznych samplovaných zvukov a perkusií rozbiehajú skladbu The Deception Of The Thrush od svojho ProjeKctu Three, v ktorej zvláštne sólo zahrá Gunn na touch gitare položenej naležato na stojane. Potom kapela znovu odchádza a tentokrát standing ovations naozaj nemajú konca. Na pódium vychádza sám Belew a s ľahkosťou, sám na akustickej gitare odohrá a odspieva Three Of A Perfect Pair z rovnomenného albumu z roku 1984. Je fakt obdivuhodné ako tento človek dokáže naraz hrať pomerne komplikovaný riff a popri tom si ešte spievať a to všetko v nejakom nepárnom rytme. Pódium sa znovu vyprázdnilo a situácia sa opakuje. Kapela sa znovu vracia aby načrela ešte hlbšie do svojej histórie. Keď Trey vytouchoval Elephant Talk, polovici ľudí proste padla sánka až na zem (to boli tí, čo to nepoznajú) a druhá polovica s nepríčetným úsmevom chrochtala blahom. Ja som to už síce videl na DVD v podaní Tonyho Levina ale naživo je to predsa len niečo iné. O záver koncertu sa KC postarali kultovou skladbou Red z rovnomenného albumu z roku 1974. Po prvých tónoch publikum doslova burácalo. Skutočne excelentný záver. Napriek dlhým ováciám sa hudobníci už len spolu poklonili a odpochodovali do zákulisia. Keď sa o 22:40 zapálili svetlá, už bolo jasné, že koncert naozaj končí.

S čistým svedomím môžem prehlásiť, že to bol jeden z najlepších koncertov aký som kedy videl a ešte len uvidím. Trey Gunn s prispatým výrazom tváre, stále sa usmievajúci Adrian Belew, gumenoruký Pat Mastelotto a večne v kúte, v modrom opare utiahnutý Robert Fripp sú umelci hodní obdivu. Toto vystúpenie len dokazuje, že napriek mnohým odohratým rokom ešte ani zďaleka nepatria do hudobného dôchodku, pretože invencie a entuziazmu majú toľko, že im mnohé mladé kapely môžu akurát závidieť. Naozaj si nepamätám koncert, ktorému som venoval absolútne 100% pozornosť. Aj vďaka tomu tie dve hodiny uplynuli neuveriteľnou rýchlosťou. Zdalo sa mi, že by kľudne mohli hrať ešte aspoň hodinku, alebo radšej dve.

golo
hudební server incipitum
Zpět

Nebudem vás na úvod zaťažovať žiadnymi všeobecnými informáciami o zoskupení zvanom King Crimson. Pre toho, kto vie, o čo ide, by som zrejme nenapísal nič nové, a pre toho, komu toto meno nič nehovorí, by to bol aj tak zbytočné. Faktom je, že okamžite po vypočutí nového albumu "The Power To Believe" som si za pomerne vysokú cenu (1200 Kč) objednal a zakúpil lístok na ich pražský koncert, ktorý sa v rámci rovnomenného turné konal dňa 17. júna 2003. Získal som tak miesto v druhom rade na kraji v najlepšom (a teda aj najdrahšom) sektore, čo mi, ako som zistil neskôr, ponúklo výnimočný výhľad na Roberta Frippa zdržujúceho sa počas koncertu len niekoľko metrov predo mnou, ako aj na celú kapelu. A samozrejme, získal som aj výnimočný hudobný zážitok, z ktorého som sa doteraz celkom neoklepal.

Cesta do Prahy ubehla až nečakane hladko a veľmi dobre sme úplnou náhodou vyriešili aj bezplatné parkovanie, čo vždy poteší. Po obhliadke kongresového centra a rozhovore s chlapíkmi z ochranky sme sa dozvedeli, že do sály začnú púšťať najskôr o pol ôsmej, a začiatok koncertu sa odsúva cca. na pol deviatu. Voľný čas sme preto využili na prechádzku a návštevu reštauračného zariadenia, aby sme sa o pol ôsmej opäť vrátili na miesto činu. Pomaličky sa ľudia začali tlačiť cez kontrolu do ďalšieho predsália, kde sa dalo pokochať merchandisingom, avšak naozaj len pokochať, lebo ceny boli hrozné. Postupne začali púšťať aj do samotnej sály, kde sa ľudia predtým, ako si sadli na vyhradené miesta, hneď zhŕkli pred pódium, obdivujúc techniku a nástroje ňom rozložené, ktoré sa len tak nevidia.

Minútku po pol deviatej na pódium nenápadne vyšiel Robert Fripp, bez slova si sadol na svoju "barovú" stoličku a doladil si gitaru. Bez toho, aby publiku venoval čo i len jediný pohľad, začal na svojom čiernom Gibsone Les Paul pomocou množstva na zemi ležiacich pedálov a krabičiek a pomocou obrovskej svetielkujúcej skrine vyludzovať akési intro, v ktorom sa okrem hustých klávesových plôch kde-tu dala rozoznať aj ústredná melódia z najnovšieho albumu. Z času na čas potočil niektorým zo stoviek gombíkov a tlačidiel, ktorými bol obklopený, aby vylúdil žiadaný zvuk. Približne po štvrťhodinke gitaru opäť bez slova odložil, nechal doznievať posledný tón a krajom pódia sa vytratil do šatne. Celá táto session prebiehala bez väčšieho ohlasu divákov, pod čo sa podpísali hlavne dve skutočnosti: v sále stále svietilo svetlo a niektorí ľudia stále prichádzali. Hlavne príchod oneskorencov bol veľmi otravný a žiaľ prebiehal ešte aj počas samotného vystúpenia. Myslím, že keď išlo o takýto vážny koncert so všetkými tými zákazmi a obmedzeniami, organizátori nemali meškajúcich vôbec vpustiť. Samotný koncert navyše začal s takmer hodinovým posunom, čo počínanie týchto "fanúšikov" robí ešte viac nepochopiteľným. Chvíľku potom, ako Robert Fripp zmizol v šatni, zhaslo svetlo a publikum sa začalo dostávať do varu. King Crimson sa za nadšených ovácií na pódiu zjavil niečo pred deviatou. Pomocou akéhosi modulátoru Adrian Belew spustil nádherné vokálne intro "The Power to Believe I (A Capella)", otvárajúce aj najnovší album. Nasledovala albumová dvojka, skvelá "Level Five", ktorá je podľa mňa najlepším kusom z novinky. V tej to už páni rozbalili naplno a nenechali nikoho na pochybách, že dnes večer sa tu budú diať veľké veci. A aj sa diali. Osobne som sa do extázy dostal už v prstovacej pasáži okolo času 3:30 spomínanej skladby "Level Five", keď som videl, čo stvára Trey Gunn. Ale o tom neskôr. Extatické rozpoloženie môjho vedomia trvalo ešte veľmi dlho po skončení koncertu. K tomu prispieval aj zvuk, ktorý bol na mojom mieste vysoko zrozumiteľný a ľahko sledovateľný, aj keď možno trochu príliš nahlas. Nebudem ďalej komentovať playlist, myslím, že Golo ho zachytil presne a jeho orientácia v tvorbe KC je určite lepšia ako moja. Obmedzím sa len na konštatovanie, že až na prídavky sa hralo z posledných troch albumov, teda Thrak, ConstruKction of Light a The Power to Believe, a až v prídavkoch došlo aj na staršiu tvorbu. Playlist bol namixovaný vynikajúco, obsahoval rockové nárezy, pomalšie lyrickejšie skladby ako aj experimentálne znejúce kusy, teda všetky tri hlavné roviny, ktoré v tvorbe KC možno pozorovať. Pozrime sa teraz radšej bližšie na zúbky jednotlivým členom tohto jedinečného hudobného telesa.

Spev a gitaru má už nejaký ten rok v KC na starosti Adrian Belew, ktorý sa na moje prekvapenie predstavil ako skvelý frontman. Pod pojmom frontman si však v žiadnom prípade nepredstavujte váľanie sa po zemi alebo hecovanie publika. Napriek tomu, že v príhovoroch medzi pesničkami sa obmedzil len na pár slov, bola jeho komunikácia s ľuďmi skvelá a myslím, že svojou obrovskou vyžarujúcou charizmou si všetkých získal. Osobne som mal to šťastie, že mi venoval pár svojich pohľadov a úsmevov, a určite sa musel dobre baviť na tom, ako koncert sledujem s otvorenou tlamou. Rýchlo zabudnite na predstavu, že ako spevák hral na gitare iba nejaké doprovodné kilá. Jeho party boli absolútne rovnocenné s partami ostatných účinkujúcich a miestami to mal aj oveľa ťažšie. Napríklad v takej "Happy With What You Have To Be Happy With", singlovke z posledného albumu, kde do nepravidelného refrénu s nepravidelným textom hádzal akordy v tom najnepravidelnejšom rytme (už názov veľa napovedá). Ani v gitarových slučkových ťahaniciach s Robertom Frippom rozhodne neťahal za kratší koniec. Oproti albumom ma prekvapil niekoľkými rôznymi zafarbeniami svojho hlasu. Svoj absolútny prehľad demonštroval v jednom z prídavkov, "Three of a Perfect Pair", ktorý dokonale odspieval a odohral na akustike úplne sám, pričom nešlo o žiadnu folkovú trojakordovú odrhovačku, ale riadne chorý pavúkoidný riff na šesť osmín s prehmatmi jak prasa. Hranie mu viditeľne spôsobovalo radosť a svojím pódiovým prejavom bol Robertovi Frippovi ostrým protikladom. Tento usmievavý, prešedivený, napoly plešatý päťdesiatnik v bielom tričku a svetlých tesilákoch miestami pôsobil ako bláznivý profesor zavretý so svojimi hračkami do svojho laboratória, v ktorom strávil väčšinu svojho života a v ktorom sa cíti najlepšie. Okrem akustiky použitej v spomínanom sólo prídavku koncert odohral na dvoch ošúchaných Stratocasteroch prešpikovaných elektronikou, ktoré zapájal káblom s koncovkou podobnou tej, ktorou pripájate do počítača napr. tlačiareň. Po odchode Tonyho Levina sa basovými tónmi v KC zaoberá dvojmetrový, na pódiu pomerne nenápadný chlapík menom Trey Gunn. Neobsluhuje však basgitaru, ako by sa človek mohol domnievať, ale na objednávku vyrobený nástroj zvaný Warr guitar. Ide vlastne o nástroj, ktorý tradičnú basgitaru pripomína len vzdialene, a hrá sa na neho takmer výlučne tappingami. Oproti basgitare má dlhší krk, a čo je najpodstatnejšie, viac strún. V Prahe sa Trey Gunn prezentoval troma takýmito nástrojmi, jedným 10-strunovým, jedným 14-strunovým (?) a jedným 9-strunovým s pražcami iba na vrchných 5 strunách, zvyšok hmatníka bol bezpražcový (!). Nepýtajte sa ma na ladenie týchto nástrojov, viem len, že najhrubšie struny boli v strede hmatníka a smerom ku krajom hmatníka boli struny tenšie a tenšie. Že Trey Gunn tieto nástroje nemá len na parádu, ale že to s nimi naozaj vie, ukázal hneď na začiatku v už spomínanej "Level Five". Do zúfalstva ma privádzala predovšetkým ľahkosť, s akou hral aj tie najzložitejšie party. A aby toho nebol málo, úplne ma dorazil hrou na dvoch Warr guitar naraz, keď jednu mal klasicky zavesenú na ramene a druhú položenú pred sebou v horizontálnej polohe na stojane na klávesy. To si už teda nemôže dovoliť hocikto.... Aj on mal zvuk prehnaný cez množstvo krabičiek a pedálov umiestnených na zemi, ale nebojte sa, žiadne zverské skreslenia sa nekonali. Na koncerte stál vľavo (z pohľadu divákov) od Adriana Belewa. Podobne ako on, koncert odohral vo svetlom, oblečené mal snehobiele nohavice a košeľu.

Ak si chcete aspoň predstaviť hru Pata Mastellota na bicie nástroje, v prvom rade by ste mali zabudnúť, že ste niekedy počuli niečo o štvorštvrťovom rytme. Tento človek dáva prízvuky na tie najnečakanejšie doby a z času na čas vystrihne taký break, že sa vám z toho zatočí hlava. Svoje kráľovstvo so slušnou zbierkou plechov a viacerými elektronickými zariadeniami mal rozložené za Adrianom Belewom. Oproti albumom bicie na niektorých miestach zľahka obmenil, pozor, v žiadnom prípade však nie zjednodušil! Počas hrania svojich rytmicky zväčša nepravidelných partov ešte stíhal obsluhovať a meniť zvuky na spomínaných elektronických mašinkách, ktoré však v žiadnom okamihu koncertu neprebrali nadvládu a vždy pôsobili len ako príjemné spestrenie a doplnenie celkového hudobného dojmu. V jednom okamihu sa v jeho rukách dal spozorovať dokonca aj slák, žiaľ nebolo vidno, čo presne s ním robil. Pôsobil tiež veľmi sympatickým dojmom a patril do tej polovičky kapely, ktorá bola oblečená v čiernom. Na moju radosť častejšie zapájal dvojkopy, ktoré na štúdiových nahrávkach až toľko priestoru nemajú (resp. nevynikajú). Svojou maximálne precíznou hrou posúval psycho-rytmické kalkulačkové pasáže do neopísateľných dimenzií, v ktorých sa jednotlivé linky stretali naoko úplne náhodne, v skutočnosti však na tisícinu milisekundy presne.

Vedúci súboru a jediný pôvodný člen King Crimson Robert Fripp odohral koncert zo svojho "doupě" v pravej časti pódia (z pohľadu divákov), v ktorom polosedel-polostál opretý o vysokú otáčavú stoličku. Na rozdiel od zvyšku kapely bol nasvietený len tmavými modrými svetlami, v ktorých bol ledva vidieť, a keďže väčšinou stál bokom, prípadne úplne chrbtom k publiku, vyvolávalo to dojem, že by tam snáď najradšej vôbec nebol, alebo by radšej hral niekde v súkromí šatne. Do ľudí púšťal jednoznačne najchorobnejšie linky z celej kapely, a možno aj z celého hudobného priemyslu. Veru neviem-neviem, čo by na to povedal Sigmund Freud.... Človek si až naživo mohol plne uvedomiť dokonalosť dvoch navzájom sa prepletajúcich úchylných gitarových liniek podporovaných šialenou rytmikou. Štúdiové nahrávky tak získali úplne nový, neopakovateľný rozmer. Neviem si ani len predstaviť, ako môžu takéto skladby vznikať, výsledok je však omračujúci. Tento šedivý starší pán s vážnymi okuliarmi miestami pôsobil ako prerastené decko, ktoré sa nechce vzdať svojich hračiek. Že svoje krabičky, pedále, gombíky a displeje plne ovláda, dokazoval celý koncert, nádherný podmaz vytvoril pomocou nich napr. v jednom z prídavkov pod sólo Treya Gunna na bezpražcovej časti hmatníka 9-strunovej Warr guitar. Na konci koncertu pri lúčení Robert Fripp presvedčil, že ovláda aj mimické svaly a svojim spoluhráčom a dokonca aj publiku poslal pár úsmevov. Nesmelé uklonenie a bezmála 100-minútový let progresívnym vesmírom je na konci.

Čo dodať na záver? V prvom rade a bez váhania: toto bol najlepší koncert aký som kedy videl (a teda že som ich už pár videl). Kto nezažil, nepochopí. Kto nevidel, neuverí. Kto videl, stále neverí a chce vidieť ešte raz. V blízkej dobe by mali hrať ešte v Budapešti. Ak niekto chcel ísť na pražský koncert a zaváhal, nech sa tentorkát do toho určite oprie (ja o tom vážne uvažujem....). Uzavriem to takto: môj život sa teraz delí na predtým, ako som videl naživo King Crimson, a potom.

Dáša
hudební server incipitum
Zpět

Pokud byste zde chtěli vyjádřit svůj názor na koncert, budu rád když mi napíšete na mail lubos.zalom@centrum.cz.