Pražský koncert 13. června 2000

Robert Fripp v Divadle Archa

Marian Jaslovský vo svojej recenzii na posledný album kapely King Crimson, ktorý vyšiel pred mesiacom pod názvom The ConstruKction Of Light napísal, že táto kapela bola nositeľom najprogresívnejších tendencií v hudbe a patrí medzi tri najdôležitejšie kapely zo „šuplíka“ art rock / progresívny rock (okrem K. C. ešte Yes a Genesis). Genesis dopadli ako dopadli, Yes pred pár týždňami vo Viedni dokázali, že naživo hrajú stále ako z platne, ale v podstate to isté ako pred rokmi. Len King Crimson pod Frippovým vedením sa neustále vyvíja a nebráni sa rôznym experimentom. I preto bolo zloženie publika v pražskom divadle Archa také rôznorodé. Od dnešných päťdesiatnikov, ktorí na hudbe King Crimson vyrastali, až po osemnásťročné dievčatá.

Na rozdiel od koncertu v roku 1996 v Paláci kultúry mal ten utorňajší (mimochodom, už od apríla beznádejne vypredaný) oveľa komornejšiu atmosféru. V hľadisku bolo totiž okolo tisíc divákov, a tak bol kontakt s publikom takmer bezprostredný. Podstatný rozdiel bol však i na pódiu. Z kapely totiž odišli dvaja dlhoroční členovia - bubeník Bill Bruford a basgitarista Tony Levin. Súčasné zloženie bolo také, v akom nahrávali posledný album – gitarista a skladateľ Robert Fripp, spevák a gitarista Adrian Belew, bubeník Pat Mastelotto a hráč na 10-strunovú bass touch guitar Trey Gunn.

Koncert začal po krátkom Frippovom sóle skladbami z albumu The ConstruKction Of Light, ktoré inak tvorili väčšinu programu večera. Fripp posadený ako vždy v ústraní pódia na stoličke pôsobil ako zodpovedný otec, ktorý svojím pohľadom neustále kontroluje, čo sa deje. Večne usmiaty Belew vedľa neho vyzeral ako hravý syn, jedným očkom neustále pozorujúci otca, čo ešte si môže dovoliť, a či je spokojný s tým, čo robí. Gunn so svojou 10-strunovou basou, ktorá vyžaduje iný spôsob hrania, než na aký sme zvyknutí, akoby sa oboma rukami neustále maznal s jej krkom. A Mastelotto so zostavou klasických a elektronických bicích búchal občas ako o život, no ani jeden tón nebol navyše.

Zvuk, ktorý pôsobil spočiatku najmä pri Belewovom speve trochu zahmlene, sa postupne vyčistil. Sound kapely mal najbližšie asi k ich obdobiu z osemdesiatych rokov, ale práve nováčikovia Mastelotto a Gunn mali hlavný podiel na jeho súčasnom vyznení. Mág Fripp mal všetky svoje „krabičky“ obrátené smerom k sebe, takže tóny vychádzajúce z jeho gitary boli často prekvapujúce. Klasické party s prelínajúcimi sa gitarami boli ozvláštnené pasážami, keď si napríklad Gunn s Frippom vymenili úlohy a zatiaľ čo Gunn hral sólo, Fripp držal basovú linku. Alebo keď Belew s Frippom hrali súčasne akoby na jednu gitaru. Občas sa jednotlivé melódie úplne rozchádzali, no keď sa zdalo, že na pódiu zavládne nekontrolovaný chaos, zrazu sa všetky zázračne spojili. Alebo keď sa po snáď dvadsaťsekundovom „stoptajme“ znovu všetci naraz ako jeden muž naplno rozohrali. Nakrátko ostrihaný Belew s postupne sa rozširujúcou plešinkou spieval s chuťou a len počas ConstrucKtions of Light použil text na stojane. Pri speve občas využíval rôzne skreslenia hlasu a občas ho prispôsoboval, takže znel napríklad i ako Greg Lake. A fascinujúci bol najmä v prídavku, keď zahral Three of the Perfect Pair sám na akustickú gitaru a pritom nevynechal ani jeden z podstatných motívov. Keď spieval, na gitare hral pritom úplne iný rytmus, akoby to bola samozrejmosť. A keď sa mu roztrhla struna, dobehol k Mastelottovi, zobral paličky a hral s ním spoločne na bicie. Jediným kazom koncertu bol okamih, keď Robert Fripp vstal, rozkázal zažať svetlo v sále a vyzval človeka, ktorý ho práve odfotil, aby vyšiel na pódium. Kapela odišla do zákulisia a po pár minútach sa Fripp vrátil s filmom v ruke a pokračovalo sa. Úplný záver koncertu patril skladbe Heroes, ktorú má Belew odskúšanú ešte z čias, keď hrával s Davidom Bowiem. „Vy všetci ste hrdinovia,“ povedal Adrian divákom a po 136 minútach naposledy odišiel z pódia. King Crimson sú kapelou, ktorú jednoducho treba vidieť naživo.

Miroslav Ulman - www.inzine.sk
Zpět

Očekávání diváků před koncertem bylo poměrně intenzivní, neboť laťka, kterou si King Crimson nasadili na vystoupení v Kongresovém sále Paláce kultury v červnu 1996, visela velmi vysoko. Alespoň pro mne byl jejich poslední pražský koncert dost dlouhou dobu tím nejlepším ve svém žánru za posledních x let. Došlo tam podle mého k ideálnímu poměru zážitku z hudby se zážitkem z vizuální šou, ani jedna z částí nepřebíjela tu druhou, člověk mohl pocítit, že je blízko čemusi harmonickému, ideálnímu. Většinu efektů zajišťovaly jen vhodně umístěné reflektory (promítání á la Pink Floyd se nekonalo), ze strany muziky byla nejefektivnější paralelní souhra dvou bubeníků, koncert měl zkrátka ještě rytmičtější podhoubí než na deskách a celkový výraz byl říznější a tvrdší.

Toto úterý nás mělo čekat něco docela odlišného, jak se členové kapely (mimochodem v nové a okleštěné sestavě - chybí druhý basista Tony Levin a druhý bubeník Bill Bruford) prořekli v pondělní Mladé Frontě. Ke klasickému koncertnímu repertoáru procházejícímu celé období tvorby se vracet nechtějí (mají ho patrně přehraný a přeposlouchaný, vždyť jim také každou chvilku vychází nějaká live-deska), skladby, které na koncertě zaznějí, budou maximálně sedm let staré (poslední tři řadová alba), se zvukem starých King Crimson, stylově by rádi kromě obvyklého punkově-minimalisticko-klasicko-jazz-rockového lavírování zabrousili i do tanečnějších sfér... A jak slíbili, tak učinili.

Už při letmém pohledu na scénu s příchodem do sálu bylo zřejmé, že zážitky z koncertu se budou odehrávat v docela jiných intencích. Když pominu skromně vystrojené pódium, kde kromě aparatury, nástrojů, obřích zesilovačů a tun krabiček po zemi vlastně nic nebylo, nemohl jsem si nevšimnout „bicí soupravy", v uvozovkách proto, že ve skutečnosti vůbec bicí nebyla, pouze ji obrysově imitovala. Ano, ta kapela, která staví na čistém a propracovaném zvuku (potažmo zvuku bicích), ta kapela, ve které, když hráli dva bubeníci současně, tak jedině přibrala na intenzitě výrazu, si na pódium klidně postaví nějakou pseudorepliku padových bicích z osmdesátých let. Uznávám, člověk by neměl mít přesudky, 80ies měly své kouzlo a buďme jim vděčni za to, že zahájilly revoluci zvukových experimentů, proč se k nim ale vracet, když vývoj šel dál a prostředky se zdokonalily? Poslední jiskřičku naděje ve mně živila víra v to, že z té podivné soupravy nebudou vylézat zvuky, které se snaží napodobit své živé vzory, že to třeba Pat Mastelotto pojme převratně a důsledně do padů naprogramuje zvuky, které se nebudou stydět, za to, že jsou syntetické (že se ctí obhájí poetiku umělohmotnosti) a všem nám vytře zrak... Ano, vytřel. Tak neinvenčně, uboze a špatně ozvučené a nazvučené bicí jsem snad neslýchával ani na špatných českých deskách z osmdesátých. Je to skvělý bubeník, jak po technické tak po invenční stránce je to ďábel, z toho, co hrál, bylo ale rozumět tak třetině úderů a celý zvuk byl tak divně středový a jednolitý, že dojem ze skladeb bicí spíše kazily.

Potud k výtkám a srovnávání s minulým vystoupením. Jinak to byl koncert výtečný a těch doslova pár metrů, které oddělovaly diváky od pódia, bylo pro kontakt s kapelou a vůbec živější atmosféru určující. Teprv teď člověk mohl pohledět přímo do tváře Robertu Frippovi (umělecký vedoucí) či charismatickému zpěvákovi (Andrew Belew, melodický a textový strojvedoucí) a poznat zblízka Frippovu neskutečnou instrumentální vyhranost a um kombinované inženýrským chladným výrazem a naprostý protiklad Belewwa, který se jako jediný neprojevuje tak vážně, uvědoměle a jistě, často se sám pozastavuje nad tím, co z jeho kytarového stroje vylézá a úškllebky upozorňuje na chyby, které se okolo něj dějí (přitom po technické stránce zpěvu je to génius). Frippův styl, přístup a jeho důslednost representuje scénka ze zhruba poloviny koncertu. Nechal si rozsvítit celý sál a prohlásil, že dokud mu údajný mladý muž z publika (existoval skutečně?) neodevzdá fotoaparát, ze kterého údajně pořídil během poslední skladby fotografii, nebudou pokračovat v produkci. Také asi na 10 minut odešli do šatny a nikdo netušil, je-li svědkem nějaké předpřipravené divadelní scénky, nebo gesta dávajícího najevo neústupnost ve věčném boji o autorská práva. Vidět zkrátka střet vystrojenosti, čistoty a živlu je velmi vzácný jev, i když občas jedna z komponent přebíjí tu druhou (dlouhé instrumentálky bez zpěvu měly místy až nudně ušlechtilý ráz). Basista (Trey Gunn) vypadal dost podezřele sám o sobě, natož, když uchopil svou desetistrunnou basu a zahrál na ni kytarové sólo, bubeník měl od pohledu také docela příjemnou image (jen ty strašné bicí, nemohu na ně přestat myslet :-(o).

Vizuální pozadí tentokrát vyřešili velmi jednoduše, na černou plachtu za pódiem pověsili na délku hodně široké bílé (a pravda trochu pomačkané) prostěradlo, na které občas nechali promítnout vzory vzniklé stínem a odrazem ze světel, samo o sobě malinko samoúčelné a hudbu nijak zvlášť neobohacující. Z repertoiru přehráli velkou část pecek z nového alba ("The Construction Of Light" - zdá se být ještě o něco drsnější a rockovější než předcházející "Thrak", i když zvukově je prý podobné stávajícím koncertům), nechyběly hitovky z "Thraku" ("VROOM", "Dinosaur", jako přídavek "Sex Sleep Eat Drink Dream"), nejdál do historie sáhli po předminulém albu "VROOOM" (1994).

Pro ty, kdo viděli King Crimsony poprvé, to musel být (a byl) úžasný koncert, pro ty, kteří nejvíc poslouchají jejich desky z 80.let, samozřejmě také, ti, kdo viděli přecházející pražské vystoupení v Paláci kultury, to musel být především zážitek nesrovnatelný, ve svém objemu a hloubce však o něco chudší. Takže publikum se dělilo na přibližně dvě části - ty nadšené a ty zklamané.

Hynek Just - www.musicserver.cz
Zpět

Mezi písněmi a improvizacemi se pohyboval pražský koncert britské progresivní skupiny King Crimson, která díky paličatosti svého šéfa Roberta Frippa přežila tři dekády

Profesorsky netečný mág Fripp vládnoucí hradbě přístrojů, s nimiž byla spojena jeho kytara, se v totálně vyprodané Arše uvedl rozsáhlou abstraktní kompozicí. Nastolil armosféru pomocí rozmlžených zvuků převalujících se jako příboj, mimiž jeho kytara proplouvala. Teprve pak spustila celá kapela, která na rozdíl od předchozího pražského koncertu vystoupila v užší, čtyřčlenné sestavě. Z ní na sebe strhával pozornost zpívající kytarista Adrian Belew. Jeho hlas zněl velmi mladě a často i vroucně, když narážel do syrových, jakoby odlidštěných zvukových valů. Hned úvodní skladba 'Into The Frying Pan' jich byla plná.

King Crimson pracovali i s tichými pasážemi a křehkými vazbami tónů, jimiž otevřeli třeba skladbu 'The ConstruKction of Light'. Ta ve svých ornamentech a rozbězích kytar připomínala staré skladby Yes; rovněž Belew jako by usadil hlas do polohy Iona Andersona. Ostatně více než dvouhodinový koncert, behem něhož skupina přehrála snad celé nové album "The ConstruKction Of Light", jako by znovu rozdýchával právě artrockové aktivity sedmdesátých let, zlatou éru King Crimson. Přitom kapela, nabitá energií, určitě nezněla jako nějaké retro.

Bylo tu místo i na prostou písničku, kterou vychrlil Belew jen s kytarou, zazněla tu Frippova rocková symfonie 'Lark's Tongues In Aspic - Part IV', jíž kapelník navazuje na své předchozí opusy. Promyšlené, takřka architektonicky vystavěné pilíře zvuku hrála kapela silově, jako když kameník opracovává svůj blok; střídaly je rozvolněné pasáže, ve kterých se Frippova kytara vznášela v prostoru. Jiné písně se opřely o velmi důraznou rytmiku, která vytvořila hypnotický efekt a stala se podkladem pro Belewův hlas a Frippovu fantazii.

V instrumentálních pasážích kapela často improvizovala: Fripp, Belew, neuvěřitelně pružný baskytarista Trey Gunn a důrazný bubeník Pat Mastelotto si vyměňovali podněty, sólovali nebo skladbu rozvinuli k novému tématu. To byly nejsilnější momenty výtečného koncertu, jenž se obešel bez hitu '21st Century Schizoid Man'. Jen jednou se kliďas Fripp vytočil, když spatřil fotografa. Vyzval jej, aby mu dal aparát, a když se tak nestalo, kapela odešla. Po chvíli se konflikt asi vyřešil, neboť King Crimson se vrátili na pódium a dohráli koncert do konce, včetně novinky ProjeKct X či starších skladeb 'Dinosaur' a 'Vrooom' z roku 1995.

Závěrečná píseň 'Heroes', již napsali David Bowie a John Lennon, spojila skupinu s hrdiny své generace. Karmínový král je jedním z nich a stále drží své žezlo pevně v rukou.

MF Dnes - 16. 6. 2000
Zpět