King Crimson: Beat

King Crimson: Beat

Pravověrní progrockeři nad touto deskou trochu ohrnují nos. Je trochu ve stínu předchozí superdesky Discipline i následující Three of a Perfect Pair. Ačkoliv alba vždycky hodnotím pouze podle hudby a příběhy kapely a personální obsazení jsou pro mě až na druhém místě, je vhodné dodat, že v případě "Modrého alba" Beat to bylo poprvé v historii King Crimson, kdy kapela nahrála desku ve stejné sestavě jako desku předchozí. Na Discipline se nově představil geniální hudebník, kytarista a zpěvák Adrian Belew a na post baskytaristy nastoupil uznávaný "námezdní hráč" Tony Levin (např. Lou Reed, Alice Cooper, Peter Gabriel). Navíc Robert Fripp se dobrovolně vzdal pozice producenta. Zázraky se dějí.

Album Discipline (rok 1981) bylo oproti deskám ze 70. let obrovská změna - zvukově odlehčenější, velmi moderně znějící, využívající moderních studiových nástrojů. Ani by mne nepřekvapilo, kdyby album nevyšlo pod hlavičkou King Crimson, jak dokonce Fripp zpočátku zamýšlel. Kapela se prostě okamžitě přizpůsobila 80. létům a přesto zůstala i tak progresivní. O nějakých dinosaurech tedy nemůže být řeč. O rok později vychází ještě odlehčenější Beat, který je však oproti některým částem následujícího Three of a Perfect Pair ještě na hranici toho, co jsem ochotný považovat za progrock. Ale dost řečí o náročnosti a nenáročnosti.

Úvodní kytarové tóny energického otvíráku Neal and Jack and Me nemohou nepřipomenout Elephant Talk, první skladbu na Discipline. Ostatně celé album je zvukově i kompozičně podobné předchozímu počinu kapely. Prvoposluchače však může trochu překvapit velmi výrazná pulsující baskytara, dodávající písni osmdesátkový groove, který mi tu ale opravdu nijak nevadí. Zůstal i typický Belewův frenetický zpěv a s ním vůbec na albu dostal tentokrát více prostoru. Jinak Jack v názvu skladby má být beatnický spisovatel Jack Kerouac, který se stal námětem pro album a při bližším zkoumání textů na něj lze nalézt zajímavé odkazy. Ale předpokládám, že toto ví snad i můj tělocvikář ze ZŠ...

Hitové ambice kdysi měla skladba Heartbeat. Opět výrazná baskytara podkresluje pěknou melodii a celá skladba je vyšperkována Frippovo kvílivou kytarou, prohnanou přes efekty. Tato skladba je takový symbol nejpřístupnějšího alba v diskografii King Crimson.

Na desce je mojí nejoblíbenější písní asi Sartori in Tangier. Odlehčená, svěží, krátká instrumentální skladba, která má přitom ohromný tah. Lehké perkuse v rytmické sekci a zvuk kytary zohýbaný do jakýchsi fléten mi opravdu evokuje arabské Maroko. Jak takové prvky world music nemám rád, tak zde je to pro mě jedno z příjemných oživení.

Zvážnění přichází se skladbou Waiting Man. Rytmice opět vévodí perkuse, kytaristé se navzájem doplňují rychlými tóny, táhlý zpěv pak dodává trochu tesklivou náladu.

Následuje dokonalá Neurotica. Tvrdší zvuk bez líbivých melodií potěší fanoušky starší tvorby kapely. Skladba má připomínat nějaké noční velkoměsto ze zlého snu - ve zběsilém tempu se tu proplétají kytary se všemi možnými efekty, Levin řeže baskytaru, Bruford za bicími nekompromisně střídá všemožné styly. Do toho se přidává rychlý recitovaný Belewův zpěv, před jehož výkonem zde musím smeknout. V druhé části se skladba trochu zklidní, pak se však opět vrací k šílenému tempu z úvodu a poslední schizofrenické sloce.

Two Hands připomíná další kousek z minulého alba - Matte Kudasai. Pomalá skladba s jemnou kytarou a snovou atmosférou.

Lehce řízným motivem začíná The Howler, ten se posléze zvolna vytratí a tato skladba se spoustou syntetických efektů je pak místy možná trochu zdlouhavá. Nejzajímavější je už pak asi její disharmonický závěr.

Závěrečné syrové Requiem je pokus o připomínku starší tvorby. Na albu je to jednoznačně nejexperimentálnější kus vzdáleně připomínající třeba "kompozičně volnější" skladby We'll let you know nebo Providence z wettonovského období. Oproti nim mě ale tolik nebaví, možná to ale bude tím, že mi na toto album prostě moc nezapadá.

Co říci na závěr? Beat je pro mě velmi dobré a vyrovnané album a při jeho poslechu si kolikrát pohrávám s myšlenkou nejvyššího hodnocení. Závěrečné dvě skladby však podle mě nedosahují vysoko nasazené laťky zbytku alba a navíc předchozí Discipline hodnotím pořád ještě o fous výše. Jsem přesvědčen, že čtyři hvězdičky jsou však zasloužené. Člověk by neměl dát na řeči o popíku, podle mě totiž King Crimson, na rozdíl od jiných, mohli vystoupit z této bláznivé dekády s čistým svědomím.

Dave Velechovský
http://www.artrock.cz/

King Crimson: Beat

1. Neal and Jack and me
2. Heartbeat
3. Sartori in Tangier
4. Waiting Man
5. Neurotica
6. Two Hands
7. The Howler
8. Requiem

Adrian Belew - kytara, zpěv
Robert Fripp - kytara, syntezátor, Frippertronics
Tony Levin - stick, baskytara, doprovodný zpěv
Bill Bruford - bicí ("batterie")

Zpět